You can never hurt me... « Peter Parker » ✔️

XLVIII. Menší deprese

Ze školy jsem šla velmi pomalým krokem. Spíše šlo jen mé tělo. Má duše zůstala na chodbě tam kde jsem to s Peterem ukončila. Tam kde jsem udělala tu chybu. Tu největší chybu. Já to tak nechtěla... ale mé podvědomí mi říkalo ať to udělám. Ať to skončím, ať mu zlomím srdce. Ale proč jsem to udělala?!
Nesnáším se za to!

Domů jsem přišla docela pozdě na to, v kolik jsem odcházela ze školy. Rodiče byli doma už 3 dny a tak jsem doufala že už jsou pryč. A oni fakt byli. Mohla jsem se tedy svalit na gauč a litovat svého ukvapeného rozhodnutí. Vím že jsme se pohádali už hodněkrát ale nikdy jsem neměla za potřebí říct něco tak ohavného jako tohle. Jako by mi někdo popletl hlavu.

,,cink" messenger. Bála jsem se podívat kdo mi napsal. V břiše jsem měla motýlky ale spíše ze srachu. Bojím že by to byl Peter. Moc se bojím ale podívat se musím.

Eddie Karner vám zasílá žádost o přátelství!

Prřijmula jsem žádost a hned se mi ukázala zpráva od něj.

-Chat mezi Adell Ostonn a Eddie Karner-

Eddie Karner: Ahoj doufám že nepíšu nevhod ale viděl jsem tě jak ze školy odchazíš celá ubrečená. Stalo se něco?

Eddie promiň ale tobě nic říkat nebudu. Skoro tě neznám.

Adell Ostonn: Nechci o tom mluvit, ahoj ve škole

Přesně tak... ahoj ve škole.

Druhý den 6:30

Neměla jsem moc náladu na nějaký sebeupravování s tak jsem si jen stáhla vlasy do neuspořádaného drdolu a oblékla si nějaký hadry. Asi už víte že se mi do školy fakt hodně nechce. Učit se ještě nebudeme kvůli třídnickým hodinám ale nechce se mi tam kvůli Peterovi. Nedokážu se na něj ani podívat po tom co jsem mu provedla. Chci to vrátit ale bojim se že on už o mě nebude jevit zájem.

•

První co jsem viděla když jsem vešla do školy byl Ned který čekal na Petera.

,,Adell nevíš kde je Peter?" zavolal na mě.
Promiň Nede ale ne. Neodpoveděla jsem mu.

Sedla jsem si do prázdné lavice kde nikdo nesedí jelikož vedle Petera sedět... nebylo by to asi vhodné.

,,Tak co se děje?" přisedl si ke mě Eddie.

,,Je to na dlouho víš" odbyju ho.

,,Jde o tvého přítele? O Parkera?" při slově "Parkera" mnou projela husí kůže.

,,Tak nějak" nezvládla jsem to. Opět jsem si vyčítala svou nehoráznou hloupost. Vzdát se někoho tak úžasného jako je Peter byla hloupost. Už teď chci zase vidět jeho úsměv, jeho oči, jeho smích. Chci ho. Potřebuju jo víc než cokoliv na světě. Ale něco mi brání v tom aby jsem se zvedla a šla za ním.

Rozbrečela jsem se. Potřebovala jsem nějakou oporu a Eddie seděl hned vedle mě. Obejmula jsem ho a slzami zmáčela mikinu.

,,Adell... moc mě to mrzí" řekl tiše. Jeho lítost nepotřebuji.

,,Po škole někam zajdem, přijdeš na jiné myšlenky a více se poznáme" odtáhl si mě a koukl se do mých ubrečených očí.

Chtěla jsem říct ne. Opravdu ano ale moje pusa mě neposlouchala.

,,Dobře" špitnu a svalim se na lavici. Ve třídě nás nikdo neřešil a MJ tu ještě nebyla.

Eddie odešel a já se podívala směrem na Petera Parkera. Hned jak viděl že se na něj dívám, uhl pohledem. Takže mě pozoroval. Ale alespoň na malý zlomek sekundy jsem mohla znovu spatřit jeho tvář. Nebyla veselá a plná naděje. Nýbrž zničená, měl zarudlé oči a vlasy neuspořádané. Na sobě měl šedý svetr pod kterým měl modrou flanelku.