Prolog

14 3 0
                                    

Slzy jí pomalu stékaly po tváři. Občas nějaká i nešikovně ukápla na její bílou halenku. Soudě podle malých mokrých flíčků ji to ale nijak netrápilo. Plakala akorát dál a ještě usilovněji. Nevěřila, že by něco takového kdy mohla způsobit. Kvůli vlastní pýše, že by mohla zavinit něčí smrt...

Napila se ze šálku čaje na studené kamenné podlaze a plakala dál. Rozhlédla se kolem sebe. Asi bych tady měla být, pomyslela se. Asi si zasloužím udělat to samé. Vždyť já je tam dohnala! Jenže pak si vzpomněla na toho jediného člověka, který jí zbyl. Toho, kterému stejně jako jí odešli už všichni. 

"A jenom kvůli mně," zavzlykala Belita a schoulila se na studenou podlahu. Nevěděla, co dál. Měla před sebou ten největší trest. Trest, který si bude muset odpykávat celý život. Žít s tím pocitem viny, který ji dřív nebo později stejně skolí. 

Oprátka z výčitekKde žijí příběhy. Začni objevovat