TAKY TĚ MILUJU

Kapitola 91.

Elizabeth

Když měla máma s tátou první svatbu, zkouška šatů pro mě byla pohádka. Stála jsem před zrcadlem a měla na sobě několik oblečků pro družičky. Předváděla jsem se, běhala po celém obchodě a užívala si veškeré pozornosti.
Teď? Dostaňte mě odsud, nebo zničím všechno, na co přijdu.

Měla jsem za to, že když je to zkouška šatů, měly bychom s mámou upevňovat náš vztah, pokecat si jako nejlepší kamarádky, dát si šampaňské a nic neřešit. Ale já hloupá zapomněla, že je moje máma o několik let starší než při první svatbě a její zájmy jsou pozorovat prach a lesknoucí se potahy na sedačkách.

Seděla jsem jako přikovaná a neopovážila se říct půl slova. Prodavačka byla mojí mámou zjevně otrávená, protože časté povzdechy a pohledy ke stropu byly dost nápadné. Vlastně jsem se jí ani nedivila. Josie se věnovala Claře v jiném oddělení, táta odešel se strýcem k oblekům a já tady zůstala napospas samotnému ďáblu v ženském těle. Nechci si ani představovat, jak to bude probíhat u mě, až budu stát na tom stupínku, okolo mě nabubřelá prodavačka a matka psychopatička bez smyslu pro vkus. Čekala jsem, že si vybere královské šaty ladící k jejímu věku, ale ona si vybrala kus látky z minulého století.

„Ty šaty jsou příšerné, mami," řekla jsem upřímně se založenýma rukama na hrudi. Nechtěla jsem připomínat děcko, jenže v téhle situace se ani jinak tvářit nedalo. Všechno mě deprimovalo. Lidi, okolí, přístup. To bylo akorát tak na oběšení se na závoji.

„Vy mladí nevíte, co je to móda," odsekla mi má drahá maminka, aniž by na moment odvrátila oči od svojí postavy v zrcadle. Kam se poděly ty zásady slušného chování, za které mě kárala ještě před svatebním salónem.

„Možná nevím, co je to móda, ale poznám hadr sešitý pár stehy s kýčovitými kytkami navrch." Fajn, oční kontakt zahájen, teď už jen čekat, kdy zkamením a nebudu se muset účastnit tohohle utrpení.

„Co se to s tebou děje, Elizabeth? Tohle není má dcera. Ničíš mi můj den a pořád máš nějaké připomínky. Určitě za to všechno může ten tvůj Harry," konstatovala naštvaně a vytrhla vlečku z rukou prodavačky, aby se moha otočit mým směrem. Mohla klidně zůstat u zrcadla, nepotřebuju ji ve svém osobním prostoru.

„Co se to děje se mnou? A co teprve s tebou? Chováš se jako stará kvočna trpící menopauzou! A už vůbec do toho netahej Harryho, ten sem ani nechtěl letět!" Vypustit páru jsem měla už dávno. Někde v soukromí, do polštáře, s čokoládou a plyšákem po boku. Udělat to na veřejnosti byl ten nejvíc stupidní nápad, jaký jsem mohla dostat. Během minuty se objevil táta i Josie s Clarou a přihlíželi estrádě, kterou jsme tam nacvičovaly. Do divadla by nás vzaly s okamžitou platností, protože takový projev emocí neměl ani Mel Gibson v Statečném srdci.
Máma supěla, až jsem čekala, kdy jí z čela vylezou rohy. Nabrala nachový odstín, těkala pohledem po přítomných, zhluboka dýchala a o signálech, jaké ukazovala pomocí mimiky, raději nemluvě.

„Takže podle tebe jsem stará kvočna trpící menopauzou?" zeptala se mě znovu, jako by mě snad špatně slyšela. Jasně, pokud bych neměla myšlení zastřené touhou ji zničit, došlo by mi, že mi tím říká, abych to odvolala a hodila na momentální nervový zkrat. Jenže ne, já měla v plánu svá slova potvrdit a do hádky se pustit s ještě věší vervou. Proč ne, Elizabeth, život je ti zjevně k ničemu, když ho dobrovolně obětuješ!

„Měla by sis zajít na ušní! Od návštěvy u mě doma se tak vážně chováš! Věčné kontroly, čistotou posedlé koníčky, nenávist k Harrymu, kárání mě...Dočista ti přeskočilo," rozhazovala jsem rukama a nevšímala si, že máma mi tam začala brečet. Prostě to ze mě vylítlo jak ptáče z hnízda. Akorát jsem nevzletěla, ale volným pádem spadla na tvrdou zem.

„Na mojí svatbě budeš jenom jako host. Žádný svědek, žádná družička. Běž pryč, Elizabeth, nechci tě tady," oznámila s tvrdostí v hlase. V ten moment jsem se zasekla. A jsi v prdeli, ty krávo jedna pitomá! Bodlo mě u srdce, ale že bych se začala chovat racionálně a řekla třeba: „Promiň, mami, mrzí mě to," tak to ne. Naopak jsem nahodila tvrdší výraz a dala ruce v bok.

„Fajn! Jak myslíš. Vlastně se mi i docela ulevilo." Otočila jsem se zády k ní, protože poslouchat dál její výčitky by vedlo akorát tak k větší hádce a snad i úplnému vydědění z rodiny.

Vyšla jsem před salón a měla v plánu odejít. Už jsem se i rozešla směrem, kterým jsme přijeli, když jsem si uvědomila, že pěšky by mi to trvalo dobrou hodinu. A při mém štěstí by se to protáhlo na tři, protože bych místo doprava zabočila doleva, ztratila se v postranní uličce, zeptala se zmateného bezdomovce na cestu, skončila někde v kavárně při dortíku a domů bych dojela taxíkem. Proto se moje zadnice setkala s patníkem. Uraženě jsem kopala do kamínku před sebou, přemýšlela o tom, co jsem řekla mámě a proklínala se za to, že jsem Harryho měla skutečně vzít s sebou. Přeci jen by můj výbuch dokázal zažehnat. Štípnul by mě do zadku, chytil za boky, dal mi pusu...A přesto jsem ho nechala doma s Rufusem, nalhala mu, že je to zlatý pes a vystavila se matce jako panenka ve vitríně.

Ztratila jsem se v myšlenkách natolik, že jsem si ani nevšimla, jak si máma uraženě nasedla do auta vedle táty, chvíli se na mě dívala nevraživým pohledem a pak s bradou nahoru odvrátila hlavu. Cítila jsem se jako kus...lejna. Jako bych byla pokrm, ona si mě vychutnala a pak vyplivla - v tom lepším případě.

„Liz, pojedeš se mnou?" zavolala Josie ze zadní strany auta, kde poutala Claru do sedačky. Co mi zbývalo. Vstala jsem, protáhla si ztuhlá kolena, oprášila písek a vydala se k autu. Ani Josie nevypadala na to, že by se mnou chtěla prohodit slovo, ale byla moc hodná, aby řekla „ne".

Během pěti minut jsem už pozorovala ubíhající cestu. Neměla jsem zájem mluvit, i když jsem si všímala nenápadných pohledů Josie do zpětného zrcátka.
„Tak co máš na srdci?" prohodila jsem netrpělivě. Štvalo mě, jak se dívala a v očích měla ten pohled typu: „Tohle se prostě neděla, je to tvoje matka." Sakra, však to vím i bez ní.

„Liz, víš, když ses odstěhovala, tvoje máma to nesla dost špatně. Jednu chvíli jsem si dokonce myslela, že se s tátou rozvede. U vás doma nastaly hádky, ona začala být posedlá úklidem, desinfekcí a vším, co jí zabralo hodně času, aby nemyslela na to, že je doma sama. Dokud jsi byla jejich malá holčička, měla koho učit, rozmazlovat a věnovat se mu. Neříká se mi to lehce, ale tvoje máma jednu dobu musela docházet i k psychologovi. Trpěla úzkostmi, odmítala chodit ven, a když tvůj táta donesl rozvodové papíry? Zhroutila se. Neříkám, že jsi neměla právo být naštvaná nebo vyjádřit svůj názor. Jen si uvědom, že tahle žena se o tebe starala a udělala z tebe to, co jsi teď. Trocha úcty a respektu by tě nezabila, ať si myslíš, co chceš."

„Máš pravdu..."

„Já vím, že mám." Typická Josie. Nikdy neřekne nic, co by byla lež.
Tahle zkouška šatů byla leda tak zkouškou všeho ostatního.

Až se vrátíme domů, budu si s mámou muset promluvit. Tentokrát v klidu. Snad se tam Harry s Rufusem nezabili. To by mi zrovna dvakrát nepomohlo. Víte, jak to je - dva kluci se nikdy nesnesou v jedné místnosti.