Severus ve svém náručí držel nahou Hermionu. Oddechovala pravidelně, nehodlal ji budit, i když mohli upadnout v podezření. Jenže představa, že by se teď měla jen tak zvednout a odejít, ho ničila. O to víc ji k sobě přitiskl. Zažíval něco, co by se odvážil nazvat ,,štěstím". Nevěděl přesně, jaké to je ,,být šťastný", ale tipoval, že je to něco podobného tomu, co cítil, když byl s Hermionou. Už nechtěl umírat. Chtěl žít a chtěl žít s Hermionou. Už ho nezajímal okolní svět. Musel konat. Co nejrychleji to vyřeší a bude moct budovat partnerský vztah. Věděl přesně, co musí udělat.
▓▓▓▓▓▓▓▓▓▓
Severus byl rozhodnutý. Poprvé v životě byl skutečně rozhodnutý se vším skoncovat. Ať už budou následky jakékoliv. Zaklepal na dveře od ředitelny a vešel. Na vyzvání nečekal. Brumbál seděl u stolu, vypadalo to, že trochu pospával.
,,Vítej, Severusi," pravil, ale neznělo to přívětivě. Spíš se zdálo, že Brumbála jen zatěžuje svou přítomností. Severus postoupil blíž k Brumbálovu pracovnímu stolu.
,,Přišel jsem vám oznámit, že končím," řekl Severus. Brumbál se na něj dlouze zahleděl. Jeho oči už nezářily radostí jako dřív, byl znavený, umíral... A byl naprosto lhostejný k pocitům ostatních, nacož Severusovým.
,,Nemůžeš jen tak odejít, Severusi," odvětil Brumbál. ,,Ne teď. Vlastně už nikdy. Zemřu, Harry Potter bude potřebovat pomoc."
,,Řekněte někomu jinému. Požádejte jiného člověka o to, aby vás..." Ani vyslovit to nedokázal. ,,Já nehodlám... Už v tom nechci pokračovat."
,,Já se tě neptal, Severusi," pokračoval nesmlouvavě Brumbál. ,,Nenechám tě odejít. Slíbil jsi mi věrnost, loajalitu našemu hnutí... Nepropustím tě ze svých služeb."
,,A co když o propuštění nežádám?" otázal se Severus. Brumbál se pousmál, bohužel ne mile. Byl to velice ošklivý úsměv člověka, který je ochoten pro dobro obětovat všechny své blízké.
,,Myslíš, že tě vůbec neznám, Severusi? Za ta léta... Vím přesně, čím si tě udržet na své straně. Každý máme své slabiny. Potřebuji tě, proto klidně využiji tvých slabostí. A mimochodem - pokus se jí nezničit život. Radím ti dobře, Severusi, nech ji jít. Opusť ji. Tohle není o tobě a tvých přáních. Nemůžeš to myslet vážně, že ne? Nečekáš, že s tebou uteče? Nebo myslíš, že nechá svého nejlepšího kamaráda na holičkách? Domníváš se, že by někdo... kdokoliv... dal přednost tobě?" Severuse poslední dotaz zasáhl. Nemyslel si to, doufal v to, ale nevěřil tomu. Věděl, že pro něj není šťastný konec, ale nebyl na tu tragédii připravený. Nemohl to říct nahlas, ale přál si být šťastný a dokonce si myslel, že si i štěstí zaslouží.
,,Záleželo vám na mně někdy?" zeptal se Severus. Nijak to neprožíval, nebyl smutný, jen chtěl slyšet pravdu. Brumbál uhnul pohledem, ale nevypadal, že ho tento dotaz vyvedl z míry.
,,Nejsme tu od toho, abychom byli přátelé. Ujal jsem se tě, abych získal schopného pomocníka," odpověděl diplomaticky. Severus se znechuceně ušklíbl. Věděl, že ho Brumbál nemá rád, ale slyšet to přímo z jeho úst bylo odporné. Teprve když to vyslovil Brumbál nahlas, Severusovi došlo, jak moc bezcitný Brumbál je. Severus nebyl o nic citlivější než Brumbál, ale aspoň choval lásku k Hermioně. Brumbálovi nezáleželo ani na Potterovi. Vyšší princip, účel světí prostředky, jít přes mrtvoly, opakoval si známé fráze Severus. Vše se hodilo přesně na toho starého muže, který pro vítězství dobra obětoval svou lidskost.
,,Takže mi nedovolíte odejít," odtušil Severus. Brumbál zamítavě vrtěl hlavou.
,,Příliš věcí stojí a padá na tvé spolupráci s námi, Severusi. Musíš myslet dál, rozsáhleji než na konec svého nosu. V této válce nejde o tvou spokojenost, ale o spokojenost všech lidí. Není snad morálně špatné upřednostňovat sám sebe, když místo toho můžeš zachránit statisíce životů?"
Severus byl už unavený tím ,,víc životů" ,,obětovat se pro společnost" ,,vyšší dobro"...
,,Děkuju za nic," pravil, otočil se na podpatku a odešel. Celou cestu do svých komnat přemýšlel o tom, co podniknout, jak se zachovat a co vlastně z této patové situace vyplývá. Srdce ho zabolelo, když pomyslel na Hermionu.
