Rod Mortensternů - Návrat

Kapitola 22

„Máš fajn mámu," řekl Alex, když jsme vyšli konečně ven. Najednou ji nazýváš mámou?

„Dík," zamumlala jsem nepřítomně a pořád jsem se cítila otupěle. Alex na mou reakci nic neřekl a zbytek cesty k čekajícímu autu mlčel. Když mi o minutu později otevřel dveře auta, zevnitř se na nás vyvalil něčí hlas.

„Bratránku! Neříkal jsi, že je tvá holka kus!" usmíval se Alexův bratranec z místa řidiče. Poté pohlédl na Emu a usmál se. „Ahoj, Emo. Sluší ti to."

„Ahoj, Petře," pozdravila ho a sedla si dopředu vedle něj. Já si s Alexem sedla dozadu.

Alex se mi dříve o něm zmiňoval. Na party nás měl odvézt jeho bratranec Petr. Alexovi totiž ještě nebylo osmnáct, takže řidičák zatím nemá. Ale i kdyby už mohl řídit, nejspíš by se nechal někým svézt, aby mohl večer pít. Zní to vtipně, když by neměl podle zákona ani pít. Ale kdo takové věci v našem věku řeší?

Já už řídit dávno uměla. Řidičák jsem si bohužel ještě nemohla udělat, ale rodiče mě často v Anglii brávali na vyjížďky.

„Petře," přerušil tok mých myšlenek Alex, „tohle je Kate. Kate, tohle je můj bláznivý bratranec Petr." Zasmála jsem se jeho přívlastku.

„Ahoj," zamával mi dozadu. „A promiň mi to uvítání."

„To nic. Bylo to milé," usmála jsem se na něj.

Petr mi úsměv vrátil a mrkl na mě. Kývl na Alexe a řekl: „Kdyby tě bratránek začínal nudit..."

„Petře!" přerušil ho Alex. „Nech toho flirtování a jeď."

Ema se zepředu zasmála a naše pohledy se ve zpětném zrcátku střetly. Začervenala se a pohlédla na Petra. „Jeď, Petře," pravila vlídně a lehce ho pohladila po rameni. Ti dva se museli znát už dlouhou dobu.

Petr přikývl a uculil se. „Nemůžu za to, že nám chlapec žárlí," bránil se zbytečně a nastartoval auto.

„Nevšímej si ho," řekl Alex a protočil očima. Nevypadal však naštvaně. Koutky úst se mu lehce zvedly, když pohlédl dopředu na svého bratrance. Museli se takhle hašteřit neustále. Přišlo mi to roztomilé.

Poté už nikdo po celou cestu nepromluvil. Ema a Petr se pouze usmívali a Alex hleděl z okna ven. Já všechny tři chvíli pozorovala a poté jsem také začala sledovat domy, které jsme míjeli. Byl to tak normální den.

Když jsme o patnáct minut později zastavili před domem Luka, promluvila jsem jako první.

„Vidím, že všichni jeho pozvání vzali vážně a přitáhli s sebou i své přátele," ohodnotila jsem dům plný světel a lidí okolo. Uvnitř blýskala světla jako v nějakém baru. Lidé vcházeli dovnitř a ven, smáli se a házeli do sebe obsah kelímku. Byl to totální blázinec.

„Luk je rád středem pozornosti," objasnil mi Alex.

„To se mi na něm líbí," zašeptala zepředu Ema a zírala přitom na dům s úžasem. Následně otevřela dveře a zůstala stát vedle auta. Čekala na nás.

„Tak pojď," usmál se Alex na mě a chytil mě za ruku. Poté mi pomohl se dostat z auta. Byla jsem opravdu ráda, že stříbrné lodičky, co jsem měla na nohou, neměly příliš vysoký podpatek, a moje noha tak netrpěla. Byly kupodivu pohodlné, ale přece jen se mi špatně dostávalo z auta.

Když jsem se konečně vysoukala ven, obrátila jsem se k řidiči a zamávala.

„Moc ráda jsem tě poznala, Petře!" houkla jsem, protože se hudba z domu rozléhala po okolí.