3. část

4.4K 152 11
                                    

Hned na začátek bych ráda řekla, že celý příběh je smyšlený. Nechala jsem se z částí inspirovat písní Růže, o které však sám Stein řekl, že se v takové situaci nikdy neocitl, proto bych z něj nerada dělala nějakého feťáka, když to není pravda. Taky chci říct, že z takové situace nemám vlastní reálné zkušenosti, proto jsem sepsala to, co vím, aby se to hodilo pro příběh, takže omluvte jakékoliv výmysly. 
Doufám, že máte radost, že se v příběhu konečně objevil, napište mi do komentů, co si o tom zatím myslíte <3 A děkuji za všechny ohlasy, nečekala jsem, že se příběh rozjede, natož tak brzy <3 

__________________________________________________

Stoupla jsem si k jednomu z mnoha umyvadel a otočila kohoutkem doprava. Nejprve jsem si ledovou vodou smočila ruce až po lokty a následně jsem si studené ruce opatrně přikládala na obličej, abych nerozmazala linky nebo řasenku.

Když jsem šla k držáku na ubrousky, uslyšela jsem z jedné záchodové kabinky divný zvuk. Bylo těžké rozlišit, jestli se někdo dáví, dělá tam nekalosti, nebo to byl vzlyk. Říkala jsem si, že z těch mužských záchodů rychle vypadnu, ale teď mě ovládala zvědavost. Utrhla jsem několik ubrousků, usušila si ruce a řekla jsem si, že když už se nic neozvalo, tak můžu jít. Je možné, že se mi to dokonce zdálo.

Už jsem držela kliku a tlačila ji dolů, když se znovu ozvalo divné vzdychnutí. Otočila jsem se na patě a mířila si to ke zdroji zvuku.
„Jste v pořádku?" zeptala jsem se. Chvíli jsem čekala na odpověď, které se mi však nedostavilo. Zaklepala jsem na dveře a čekala dál, než se ozvalo jemné kopnutí do dveří. Nevěděla jsem, jak to brát. Mám odejít, nebo co? Po chvilkovém váhání jsem vzala za kliku a naštěstí bylo odemčeno.

Otevřela jsem dveře dokořán a při tom pohledu, co se dělo přede mnou, jsem na chvíli zamrzla. Kluk sedící na záchodové míse, se opíral o studené, určitě velmi nehygienické, pokreslené kachličky. Vypadalo to, že se v této pozici drží už jen silou vůle a každou chvílí se sveze k zemi. Jeho tvář hrála všemi odstíny šedé, fialové a zelené. Pod očima se vyjímaly velké kruhy a čelo pokrývaly kapičky potu, které lepily jeho špinavě blonďaté vlasy. Podél těla volně visely ruce, které se lehce třepaly a prsty nabíraly červený odstín. Třepal se mu i dolní ret a občas z jeho úst vyšel prapodivný zvuk.

Hned při pohledu na něj, mi bylo jasné, že je zfetovaný. Což by tady nebylo nic tak nezvyklého, ale i přes to, že jsem se s drogami dostala do styku jen málo, mi bylo jasné, že takhle to opravdu vypadat nemá. Nevím, jestli se předávkoval, nebo mu to prostě nesedlo, ale nevěděla jsem, co dělat. Cítila jsem za něj určitý druh zodpovědnosti, když jsem ho zde našla já. A taky jsem věděla, že by mu nikdo jiný nepomohl, ani se o to nepokusil. Horší bylo, že já nevěděla, co dělat. Mám zavolat sanitku? To by ho mohlo dostat do velkých problémů a ve finále by na mě byl ještě naštvaný, že jsem ho nenechala být. Ale na druhou stranu mohl brzo upadnout do bezvědomí. Byla jsem opravdu zoufalá, nikdy jsem v této situaci nebyla a doufám, že už ani nikdy nebudu.

Nahnula jsem se k jeho obličeji a chvíli zaváhala, pak jsem mu ale vlepila facku. Potřebovala jsem vědět, jestli zvládne komunikovat a na žádný jiný způsob, jak ho dostat k vědomí, jsem nepřišla. Něco zabručel a pomalu otevřel oči. Mně se tak naskytl pohled na rozšířené zorničky ohraničené pronikavou modrou duhovkou, která vynikala i přes to, jak malé zastoupení na očích právě měla.

„Prosím tě, mluv se mnou, snažím se ti pomoct, jasný?" promluvila jsem na něj hlasitě a zřetelně, aby mě slyšel přes ten hluk venku. Taky jsem nevěděla, co za svinstvo v sobě měl, takže jeho smysly mohly být zpomalené. Chvíli pozoroval můj obličej a potom pomalu kývl. Vypadalo to, že i tenhle jednoduchý pohyb vyžadoval všechnu jeho energii. Byla jsem ráda, že vnímá a rozumí mi, protože jinak bych asi opravdu hned volala sanitku.

„Dobře, vnímáš mě?" Opět kývl.
„Je ti dobře?" Pomalu hýbal hlavou zleva doprava.
„Mám zavolat sanitku?"

Když jsem to dořekla, dokořán otevřel oči a zamračil se na mě. „Nedělej to, prosím."
Dobře, teď už jsem věděla, co určitě dělat nemám. Ale co tedy dělat mám? Mám ho tu nechat s tím, že se za pár hodin vzpamatuje, mezitím ho může někdo okrást, a kdo ví, co ještě? Nebo si mám vzít domů naprosto cizího člověka? Ten nápad se mi sice nelíbil, ale na druhou stranu mi bylo jasné, že mi v takovémhle stavu určitě neublíží, natož aby mi ukradl nějakou cennost a zdrhl s tím. Myslím, že plán byl jasný, teď už jen vymyslet, jak ho dostat ke mně domů. Naštěstí se na mě usmívala štěstěna, protože moje mamka byla na služební cestě a já tak byla sama doma, takže nebudou žádné otázky o tom, proč jsem dotáhla domů cizího feťáka.

Já vlastně ani nevím, proč to dělám. Proč mám tu potřebu pomáhat neznámé osobě, která by pravděpodobně byla za několik hodin v pořádku, i kdyby tu zůstala sama. Víte, nemyslete si o mně, že jsem nějaká sobecká holka, co nikomu nepomáhá, jen nemám ve zvyku pomáhat lidem nějak více, než že pustím sednout v městské dopravě seniory, nebo jim podám tatarku z horního regálu v obchodě, kam sami nedosáhnou. Proč bych to taky dělala? Vždyť ani mí přátelé neoplývají přílišnou touhou mi s něčím pomáhat, natož úplně cizí lidé. Ale i přes to všechno, se ve mně něco, při pohledu na něj, zlomilo.

„Vezmu tě ke mně domů, dobře?" řekla jsem spíše jako konstatování, než otázku.
„Děkuju," zašeptal a s těžkostí ke mně zdvihl pohled. Vypadal jako raněné štěně pohozené venku v dešti. Vyhladovělé a promrzlé. Neubránila jsem se náhlému pohybu mé ruky, která odrhnula jeho zpocené vlasy z čela. 

Naděje | Stein27Kde žijí příběhy. Začni objevovat