12 ZERTHSKÝCH OSUDŮ

Očarovaná nebo oddaná?

Táhli ji po zemi, neschopnou se znovu postavit. Na chvíli upřela své oči v barvě čerstvé luční trávy k jednomu z těch mužů, který trhal za provaz připevněný k jejím poutům. Pak je znaveně znovu zavřela. Nezáleželo už na ničem. Když nepůjde sama, povlečou ji a ona už znovu opravdu jít nemohla.

Kdysi bílá látka jejích svatebních šatů se trhala o kameny a špinila blátem. Když si je oblékala, věděla, že bude nešťastná, netušila ale jak moc.

„Vstávej ženská!" zařval na ni ten, který ji táhl – bojovník z kmene Lesních červů. Po rozvratu království se k princi Bleynovi přidali hlavně oni, měli pověst nelítostných dobyvatelů a diplomatická vláda se jim nezamlouvala. Bleynova vzpoura tedy dala prostor k prosazení jejich vlastních zájmů.

Znovu ucítila nepříjemné zaškubání pout a oděrky na pažích. Jednali s ní jako s běžným lidským otrokem. Už nebyla princovou milenkou, netěšila se z krásných šatů a dobrého jídla. Po rozpadu Zerrthy neexistoval nikdo, kdo by zabránil, aby s ní, vychovanou v bezprostřední blízkosti paláce, zacházeli jako s obyčejným člověkem.

Kdysi přišla do krásné země, plné třpytivé rosy, sladkého ovoce a řek s křišťálovou vodou. A teď? Plody hnily na stromech, řeky vyschly, palác, který tolikrát navštěvovala, připomínal popraviště. Stačilo několik dní, aby některé části Zerrthy byly zpustošené a příměří mezi obyvateli se vyostřilo. Nikdo neměl nad ostrovem moc, aby ho udržel prosperující. Vzpomněla si na malý, půvabný ostrov v pokoji, o kterém jim děda vyprávěl překrásné příběhy. Ví, co se s ním právě děje? Tuší někdo, že jsou celou dobu právě tady?

„Gwynith!" uslyšela hlas ostřejší než tisíc střepů.

Neochotně zvedla hlavu, aby upřela pohled na princeznu. Divoké liščí vlasy jí vítr pohazoval na všechny strany a rty spínala naštvaně v pevnou linku. „Okamžitě vstaň!"

„Já už nemůžu," zakroutila hlavou bez známky vlastního vzdoru. Právě jí se bála víc než kteréhokoliv jiného příslušníka zerrthské rasy.

„Neptala jsem se tě, zdržuješ nás v cestě, tak vstaň!" poručila jí znovu.

Gwynith zoufale zkroutila obočí a pomalu se vyškrábala na nohy. Byly to už dva dny od chvíle, kdy opustili palác, od té doby dostala jen jednou napít a jednou si směla odpočinout. Princ Bleyn i jeho sestra trvali na tom, že se musí cestovat skoro nepřetržitě, chtěli se dostat co nejdál od paláce a co nejblíž k jejich novému cíli. Proto když se se vším úsilím vyhoupla na nohy, tušila, že tempo neudrží déle než pár minut.

Princezna Shyh přišla až úplně k ní, rukou ji chytila pod bradou a přísně ji propíchla pohledem. „Neopovažuj se nás znovu zdržovat, nikdo nemůže za to, že ses narodila s ubohým lidským tělem," zavrčela jí do obličeje.

Gwynith mlčela. Během doby, kterou v Zerrthě strávila, se naučila, že je vždycky jednodušší neprovokovat. Zerrťhané byli bezohlední a sebestřední, nepotřebovali spát a odpočinout si mohli na koních. Lesní červi zase měli plno energie, byli vycvičení, aby toho hodně vydrželi, takže jim tempo nevadilo. Hrstka zbylých se pak jednoduše snažila držet krok a nic nenamítat.

Jakmile se Shyh rozhodla, že už se po ní povozila dost, otočila se a kráčela pryč. Těžko popsat, jakou úlevu to pro lidskou dívku znamenalo. Pokaždé, když se na ni zle podívala, věřila, že tentokrát se jí už opravdu nějakým nehezkým způsobem zbaví.

Od chvíle, kdy byli na cestě, nedostala příležitost mluvit s Bleynem. Co hůř, on nejevil zájem o její existenci a to Gwynith v tenhle moment sžíralo víc než vyčerpání a hrozba nadcházející smrti. Znovu se vynasnažila táhnout své tělo za ostatními tak, aby neupadla. V hlavě jí hýřilo milion myšlenek. Těžko uvěřit, že král je mrtvý, že její dobrosrdečná, nevinná sestra ji zradila a opustila. A princ, kterému se rozhodla obětovat klidně i vlastní život, s ní nechce ani mluvit. Nemá starost, kolikrát jí bylo do pláče nebo upadla. Kdyby se vzdala teď hned, kdyby padla na místě mrtvá vyčerpáním, co by udělal?