Mitch Hale - Nepřítel

Začátek Chaosu

Moje ruka se dotkla té jeho. Opřel jsem se o ni a snažil se vstát. Moje druhá ruka však vystartovala po jeho krku.
„Nedovolím ti, si jej vzít zpět!" Zavrčela mými ústy.
Scott po mně skočil. Matka pohnula mou rukou a za mnou problikly hodiny. Neviditelná síla odhodila Scotta zpět.
Matka vztáhla mou ruku nade mě a teleportovala mě pryč.
Proč to děláš? Nikdo se tě o to ne prosil! Zasyčel jsem.
Potřebuji tě u brány. A oni by tě za nějakou dobu zničili. Jsou to tví nepřátele, hochu! Zasyčela.
Nechápal jsem. Stále jsem nechápal. Proč jsme měli být nepřáteli?
Objevil jsem se u brány. Ta bolest ne a ne zmizet.
„Musíš obnovit Nemetony." Řekla matka. Teď stála přede mnou. „To ti vrátí tvoji sílu a zničí bolest. Je však pouze na tobě, jestli ji otevřeš."
„Ale za branou.." Zašeptal jsem.
„I lidé musí cítit bolest. Nadpřirozeno patří do světa, synku." Řekla matka a dotkla se mého ramene. „Nemůžeš zachránit všechny."
Věděl jsem. Věděl jsem, že nemůžu zachránit všechny, ale.. Nemohl jsem to udělat. Ne všechny nadpřirozené bytosti byly dobré.
„Jinak, mají lovce, ne? Lidé." Řekla matka.
Přikývl jsem.
„Zvládneme to. Musíš na svět vrátit rovnováhu." Řekla.
Povzdechl jsem si a přešel k velké černé bráně. Dobro a zlo. To se za ní skrývalo. Dobré duše, i démoni.
Položil jsem ruku na pečeť.
„Odpusť.. Der." Zašeptal jsem a zadíval se na zlatý kroužek s triskelou na mém levém prsteníčku. Nevěděl jsem proč, ale začal se topit. Viděl jsem, jak zlato pomalu kape na zem.
Během pár minut pečeť zmizela. Povzdechl jsem si a udělal pár kroků zpět. Zavřel jsem oči a soustředil se na bránu. Slyšel jsem mechanismy zámků, jak do sebe zapadají. Pečeť mizela. Moje magie se uvolňovala. Po chvíli jsem uviděl malou škvíru, která se udělala uprostřed.
Otočil jsem se na matku a otce. Přikývli. Je čas.
Strčil jsem do škvíry ruce a prudce otevřel bránu dokořán. Vstříc mi vyšla bílá duše banshee.
„Řekni jim, že můžou ven. Všichni." Řekl jsem.
Přikývla a zmizela. Brzy na to začaly ven proudit tisíce duší, které tu byly zamčené po staletí. Otočil jsem se zády k bráně a zavřel oči. Cítil jsem sílu, proudící mým tělem. Sílu Průvodce.
Prudce jsem oči otevřel. V odrazu matčiných jsem viděl, že jsou jiné. Úplně jiné.
„Konečně jsi se probudil v plné síle, Průvodce." Usmála se matka. „Je čas, aby ses vrátil ke své práci."
Usmál jsem se. Přesně to jsem měl v plánu.
Tentokrát v obou mých hnědých očích zlatě zářily ciferníky s římskými číslicemi a ručičky v nich se divoce točily. Byl čas zahájit další fázi.
Doufám, že mi odpustíš..
Vztáhl jsem ruku před sebe. Jak nostalgické tohle bylo. Předchozí Průvodce? Ne. Půjčil jsem mu svou sílu a ta ho pohltila. Nikdo jiný, než Smrt, nemohl používat moji moc. Nikdo jiný, než já.
Můj úsměv byl ještě větší. Jdeme na to. Je čas vrátit se na zem a způsobit chaos.
„Hodiny.."