Naděje | Stein27

12. část

Pomalu jsem se k němu rozešla, a když jsem byla vedle něj, čekala jsem, než si mě všimne. Nevěděla jsem, jak na sebe upozornit, nechtěla jsem na něj sahat, ale promluvení by asi nepomohlo, protože měl sluchátka. Nakonec jsem se před něj lehce nahnula, jenže to nečekal, lekl se a flákl mě u toho do obličeje. No musím uznat, že mé rande nabralo úžasný start.
„Proboha, promiň, jsi v pořádku, nestalo se ti nic, nebolí tě to?" začal plácat jednu otázku přes druhou, mezitím co mi pevně držel obličej a pozoroval každý můj sebemenší pohyb. Já se neudržela a začala jsem se smát nad tím, jak je rozkošně starostlivý.
„Ty brečíš? Ne, nebreč, já nechtěl. Počkej, nebo se směješ?" byl zmatený. To mě rozesmálo ještě víc. Já věděla, že jsem hotový lapač na všechno špatné a nikdy mé rande nedopadlo dobře. Ale aby hrozně i začalo, to je novinka i pro mě. Snažila jsem se uklidnit, abych mu odpověděla: „Klid, směju se." To ho uklidnilo, protože strach v jeho očích nahradil úsměv.
„Každopádně už mě prosím nebij, pokud si o to vysloveně nezažádám," zazubila jsem se na něj, což způsobilo divné zajiskření v jeho očích. Po tom trapném začátku ze mě opadla všechna tréma, protože jsem věděla, že horší už to být nemohlo, takže bych se stresovala úplně zbytečně. Sedli jsme si uvnitř ke klidnému stolku v rohu.
„Hned na začátek ti říkám, že platím já, kdyby ses náhodou chtěla hádat o tom, že si za sebe budeš platit sama."
„Ale..." chtěla jsem začít protestovat.
„Žádné ale."

Po tomhle nám zašel objednat a po chvíli se vrátil s jídlem. Hned jsem se pustila do nugetek. Přísahám, že neznám nic lepšího. Podívala jsem se na něj, který ještě ani nezačal jíst a s pobavením mě pozoroval. Dobře, uznávám, tohle muselo vypadat taky divně. Radši jsem promluvila.
„Takže, kolik ti vlastně je, Petře?"
„Dvacet jedna. A kolik tobě, Val?" oplatil mi stejný pohled.
„Vypadáš na míň. A je mi devatenáct."
„Tak děkuju," zasmál se. Zakuckala jsem se, protože jsem si uvědomila, co jsem řekla.
„Tak jsem to nemyslela, nebo jako jo, ale ne urážlivě, chápeš. To není špatné, vypadat na míň."
„Klid, nijak mě to neurazilo," odpověděl znova s úsměvem. Ten kluk se nějak často usmívá. To bych se taky měla naučit, společně s přemýšlením dřív, než začnu mluvit, abych se vyhnula situacím, jako byla právě tato.
„No a co děláš? Jakože studuješ, nebo co?" zeptal se.
„Jsem ve čtvrtém ročníku na stavebce. Ty?" Vlastně jsem už z části věděla, co dělá, ale třeba mimo to, dělá i něco jiného. Přece jen nevím, jak moc mu ty jeho písničky vynáší.
„Takže tě čeká maturita, bojíš se? No, živím se hudbou," uhnul pohledem, jako kdyby o tom moc mluvit nechtěl. Takže jsem se v tom dál nerýpala.
„Ani nevíš jak. Ty už ji máš za sebou, co?"
„Ne, mám výuční list, vystudoval jsem strojařinu, ale vůbec mě škola nebavila, takže jsem k maturitě nepokračoval."
„A už mi řekneš něco ohledně té noci, co jsem tě našla?" Stále mě zajímalo, co to vyváděl. A zvědavost mě přímo sžírala.
„A ty mi řekneš o té noci, co jsem našel já tebe?" oplatil mi to.
„To mě přivádí k otázce, cos tam vůbec dělal ty."
„Dovedl mě tam kamarád, jenže nakonec zdrhl s nějakou holkou a nechal mě tam."
„Si měl taky zdrhnout s nějakou buchtou," odpověděla jsem s mírným smíchem, i když jsem to nemyslela úplně upřímně. Lehce mě svírala neoprávněná žárlivost, které jsem nechápala. Přece jen jsem ho vůbec neznala.
„To bych normálně udělal, ale měl jsem divný pocit, že se mi stane něco lepšího, než nějaká děvka. A taky že stalo."
Nelíbil se mi jeho slovní výběr pro nazvání holky, ale chápu, že v jeho případě by šlo opravdu o nějakou děvku, která by pádila hlavně po jeho penězích. Na druhou stranu se mi ale líbila jeho upřímnost a otevřenost.

Tímhle stylem jsme propovídali snad tři hodiny. Byl to opravdu příjemný a milý kluk, kterého zajímal můj život a pozorně naslouchal, což se mi moc často nestávalo.

Doprovodil mě až domů. Když jsme se blížili k mému vchodu, začala jsem být nervózní z rozloučení. Bude mě chtít políbit? Nebo obejmout, nebo co? Taky jsem byla smutná, že už to je u konce. Co když to necítil jako já a vůbec mu to nepřišlo jako užité tři hodiny?

Před mým vchodem jsme se zastavili a já začala nervózně přešlapovat. Určitě poznal, jak moc jsem nesvá, protože mě v tom nechával topit ještě víc tím, že mě mlčky pozoroval. Nebo možná sám čekal, co udělám?
„Nevím jak ty, ale určitě bych to někdy rád zopakoval. Co nejdřív."
Tou větou ze mě opadla alespoň část nervozity, že to cítil stejně.
„Já taky," odlepila jsem pohled ze svých okopaných tenisek a usmála se na něj.
„Pojď sem," řekl a stáhl mě do objetí. Silně mě k sobě tiskl a já si ten pocit užívala, protože už je to hodně dlouho, co mě někdo objal, pokud nepočítám Sofii. Vůbec jsem nechtěla, aby mě pouštěl, ale věděla jsem, že to jednou přijít musí. Když se ode mě odtahoval, vtiskl mi pusu na čelo, což někomu může připadat dětinské, ale pro mě je to neuvěřitelně roztomilé gesto, které roztopilo mé srdíčko. Nechtěla jsem, aby odcházel, ale jinak to nešlo.
„Už musím jít, napíšu ti pak," s těmi slovy zmizel. Okamžitě mě obklopil chlad, kterému doposud bránilo jeho tělo. Cítila jsem se najednou tak prázdně a opuštěně.

Stačilo jen pár hodin s ním a já věděla, že jestli to takhle bude pokračovat, budu v tom až po uši a nebude cesty zpět.

__________________________

Moc vám děkuji za 1k přečtení! A chtěla jsem se vás zeptat, jestli chcete, abych přidávala spíše kratší části, ale častěji nebo delší, ale jednou za čas.
Taky se nudím (nebo spíše prokrastinuji, abych nemusela nic dělat do školy), tak jestli chcete, napište mi na ig - vercasko :) Nebo aspoň koukněte na moje rozkošný kotě na stories, které se v příběhu vyskytuje! :D