Zprávu o nočním útoku na kmen Daar Seie se dozvěděla až nad ránem.
Palácová garda jí o něm obeznámila těsně před svítáním. Ozvěny těžkých dusavých kroků stráže Tilie zaslechla ještě předtím, než něčí ruka naléhavě zaklepala na dveře jejích komnat. Sotva přes látku spodních šatů stačila převázat svrchní krémově bílý plášť, když jeden z mužů zavolal její jméno a se sklopeným zrakem vstoupil do prostorné předsíně, kterou Tilie využívala jako společenský salon pro své návštěvy.
Ošetřovatelka zahlédla obrys jeho mohutné postavy zpoza lehkých závěsů, jež zastiňovaly průchod do její ložnice. Slyšela jeho rychlý dech, vnímala chaos v jeho mysli. Neznala ho jménem, jeho tvář mu však byla povědomá. Dle znaků vypálených na jeho kožené vestě a inkoustových znamení pokrývajících jeho obličej a paže poznala, že jde o bývalého bojovníka, nynějšího velitele některé skupiny freviirových ochránců.
Sdělil jí vše, co sám věděl od poslů. Tilii původ nepřátelských nájezdníků nic neříkal. Odhadovala, že jde o některý z mnohých pouštních kmenů, s jejichž útoky se ostrov Saabe musel potýkat.
Zaskočil ji však počet ran, které nepřátelští bojovníci stačili příbřežním hlídkám uštědřit, než se stáhli zpět za mělčiny. K piscerům chovali respekt i ostrované, kteří s nimi žili v příměří. Byli to nádherné bytosti křehkého vzezření. Jejich kůži zdobila mozaika perleťových šupin. Své vlasy si nikdy nestříhali, pouze splétali do složitých copů, ohonů a uzlů. Na souši chodili po nohou, dýchali vzduch jako obyčejní lidé. Ve vodě jim p sloužila vějířovitá ploutev, tenká jako hedvábí. Působili nevinně, bezbranně, ale to jen na první letmý pohled. Než si člověk všiml řad jehlicovitých zubů za bledými rty. Jedových ostnů vystupujících z jejich paží a hřbetu. Než je člověk viděl skutečně bojovat.
Jejich útok připomínal tanec. Překrásný, ladný, chladnokrevný a pro většinu jejich soků vražedný. Jejich útlá, vytáhlá těla se vlnila a točila kolem protivníka, dýky a kopí v jejich rukou se míhaly v náhlých výpadech a krytech. Co jim chybělo do fyzické síly, to doháněla jejich svižnost, mrštnost, trénovaná přesnost. Jen málokterý nepřítel se jim dokázal bránit, natož nad nimi získat převahu.
Ať už ti cizáci byli kýmkoli, ať už pocházeli odkudkoli, rozhodně patřili k těm, kteří by pro ostrovany mohli do budoucna představovat skutečné potíže. Číslům, která Tilii stráž prozradila, vrchní ošetřovatelka zezačátku nechtěla věřit. Doufala, že se přeslechla. Čekala, že se odněkud vyřítí hlouček nejapných šašků z freviirova dvora a oznámí jí, že si z ní tropí žerty.
Zraněno během střetu bylo celkem dvaatřicet členů hlídky. Většinu z nich tvořili právě pisceři, menší část poté strážci kmene Daar Seie. Hluboká sečná a bodná zranění. Zpřelámané paže a nohy. Zásahy šípy s hroty otrávenými jedem harpunice a písečných pavouků.
Nejvíce ji však vyděsila zmínka o služce pouštního boha, k němuž měli ostrované zapovězeno vzývat, čarodějce, jíž podobné často přezdívali ‚Hariimovy bubenice'. Již dlouho o žádné neslyšela. Bubenice a bubeníci cestovali s některými kočovnými klany či se připojovali k chudým kmenům v srdci vyprahlých, pouštních pustin, uzavírali s nimi krátkodobé dohody o míru a vzájemné pomoci, z nichž však jen málokdy vzešlo něco dobrého. Účastnili se s nimi jejich bojů a rabovacích nájezdů. Nestáli o uloupenou kořist, o rukojmí a otroky. Nezajímala je vidina získaného území. Šlo jim jen o to, aby nakrmili démona, jemuž slíbili věrnost výměnou za cokoli, po čem jejich zvrácená srdce prahla.
Vyčkávali v ústraní, dokud se panika okolo nic dostatečně nerozdmýchá. Plížili se opatrně blíž a blíž, a když spočinuli dost blízko, pozdvihli své bubny. Očarované nástroje, jejichž hudba ve svém rytmu nesla zhoubu Hariimovy kletby.
Nešťastníci, kteří jí byli uhranuti, padli do transu, který navenek připomínal hluboký spánek, z něhož je nebylo možné probudit. Démon si své oběti takto bezvládné ponechal několik hodin, někdy i dní.
Choval se jako pavouk, který si tvoří zásobu much na své síti. Jeho jed jim znemožnil se hýbat, ale nezabil je. Ne hned. Když se rozhodl, že nastal čas hostiny, nenasytně se pustil do jejich bezbranných duší. Vysál z nich sílu, zničil vzpomínky, taemantům zpřetrhal pouta s jejich bohyněmi. Tělesnou schránku poté opustil. Seschlou, scvrklou, zšedlou a bez živoucí energie, která z ní dříve prýštila.
Tilie a její pomocníci byli s to ošetřit rány, umíchat vhodný protijed, napravit pohmožděné kosti, srazit horečky, zažehnat nemoci a záněty. Nicméně jejich vědomosti a dovednosti, třebaže jim přinášely uznání i v dálkách zámoří, byly na kouzla nevěkých bytostí krátké.
Škody napáchané démonovou mocí mohl napravit jen ten, kdo oplýval zrovna tak silnými schopnostmi – anebo někdo, komu je některý z jejich vládců mohl propůjčit. Skrze taemantské pouto.
Ošetřovatelka, dobře si vědoma nedostačujícího počtu pomocných rukou, které by se v jednu chvíli postaraly o všechny stávající i nově příchozí pacienty, nechala poslat pro léčitele z celého města dříve, než ranění dorazili před brány Taeky. Poručila ze skladů přinést dostatek ingrediencí na přípravu tinktur na utlumení bolesti, znecitlivění a zástavu krvácení, protijedů, uspávadel a životabudičů. A v neposlední řadě poslala pro jediného člověka žijícím na západním pobřeží Saabe, kterému v žilách mimo rudé krve kolovala modř živoucího ohně bohyně Narivi.
A modlila se. Modlila se jako málokdy předtím ke všem patronkám Saabe.
Ke Kheevee a její mateřské lásce ke všemu žijícímu na půdě jejího ostrova, aby si žádného z raněných bojovníků nevzala k sobě a nerozhodla se jej přeměnit na půdu a zrní.
K Shareh a bezedné náklonosti, již chovala ke každému, kdo se k ní obrátil s prosbou o pomoc, aby střežila tok krve v tělech jejích pisceřích potomků, o něž se má ošetřovatelka postarat.
A samozřejmě i k Narivi, patronce života a zdraví, ať sem kouká co nejdříve dovléci svého taeckého křísiče!
----
Tilie pociťovala, jak atmosféra v ošetřovně s každým uplynulým okamžikem houstne. Vzduch kolem ní jako by nabýval konzistence vazkého, lepkavého medu, který nedokázala dostat do plic. Napětí, strach a nejistota se v sálu tetelily a svíjely, jako když se na obloze sbíhají bouřková mračna. Bylo jen otázkou času, kdy někam udeří blesk. Ve chvílích, jakou byla třeba právě tato, považovala svoji neobyčejnou empatii spíše za trest než dar.
Její léčitelé, ošetřovatelé a mísiči před sebou měli spoustu hodin a dní těžké práce.
Mezi lůžky a křesly, která raněným přiřazovali, zůstávaly jen úzké uličky, v nichž se o sebe ošetřující snažili co možná nejméně zakopávat.
Pisceři se navíc ukázali jako velice tvrdohlaví a nespolupracující pacienti. Přiznat, že potřebují pomoct, k tomu všemu ještě od suchozemských ošetřovatelů, pro ně znamenalo to samé, jako kdyby měli přiznat porážku, slabost. Pokud je bolest neochromovala tak, že z ní padali do mdlob, či jim zrovna z těla netrčel hrot otrávené šipky, odmítali se nechat ošetřit, třebaže z jejich ‚bolístek' prýštily potoky červené krve jako z krku podříznuté krávy.
Mezi zdravými piscery, kteří sem přicestovali s pochroumaným zbytkem svého strážného hejna, se naštěstí pro ošetřovatelku našlo několik vodovládců – taemantů nestvůry Shareh, jež jim propůjčovala své schopnosti. Ti silnější z nich, kteří mimo vody dokázali ovládat také krev, nyní pomáhali u ošetřování hlubokých ran.
