Crown Academy |CZ|

👑48👑

30. listopadu 2106

Barbara

Barbaře se svíral hrudník, zle se jí dýchalo a měla pocit, že každou chvíli podlehne záchvatu paniky. Takhle špatně se necítila ani když poprvé vystupovala ve slavné Opéra Garnier. Bohové... jestli se podaří tenhle večer, tak už všechno.

Naposledy se podívala do zrcadla a hledala jakékoliv chyby a nedokonalosti. Upravovala záhyby temně modrých pouzdrových šatů, které končily těsně nad koleny, utahovala pásky stříbrných bot, přehazovala lehce navlněné vlasy sepnuté v týle drobnou sponkou z jednoho ramene na druhé.Věděla, že matka si všimne i sebemenší chybičky a okamžitě na ni poukáže. Přesně tomu se chtěla vyhnout.

Na Crown Academy skoro zapomněla, jaké to je. Okusila volnost a svobodu... a teď přišla Marion Chantelle Dubois a zase jí ji všechnu sebrala. Možná jenom na pár dní, ale stejně... Barbara si nedokázala představit, jaké to bude, až se vrátí do Paříže a vrhne se znovu do víru svého starého života. Právě tady začala přemýšlet nad tím, jestli to vůbec nějaký život byl. Tančila, zkoušela, pomáhala matce, poslouchala ji na slovo a udělala všechno, co se po ní chtělo. Jediné chvíle, které si vážně užívala, byly, když s hrstkou přátel odjela na dovolenou do Provence. Jen tehdy se mohla pořádně nadechnout.

Povzdechla si a přetřela rty meruňkovým leskem. Nemohla si dovolit přijít pozdě.Tiše opustila komnaty, které sdílela s učitelkou francouzštiny, Lisou Morel, a zamířila do královského křídla. Ředitelka udělala výjimku a ubytovala Marion v jedné z komnat patřící členům králova nejbližšího kruhu. Samozřejmě. Barbara se ušklíbla, protože její matka znovu dosáhla vítězství. Byla něco víc a ukazovala to ostatním každým nádechem, každým pohybem, každým mrknutím oka. Dostávala pokoje v nejlepších hotelích, účastnila se luxusních plesů a večeří s nejvýznamnějšími osobnostmi planety.

Ona byla někdo. A podmanila si každého. Dokonce i ředitelku Williams. Žádné překvapení.

Barbara vystoupala po schodech do jedné z věží a zaklepala na dveře. Čekala skoro minutu, než se zevnitř ozvalo pozvání. Zhluboka se nadechla, párkrát sevřela ruce v pěst a zase je uvolnila. Tohle zvládne. Je to jenom její matka. Ne dračice chrlící oheň. Prožila s ní dvacet čtyři let. Jeden večer je přeci maličkost.

Otevřela, nasadila zářivý úsměv a pozdravila.

Její matka seděla v čele stolu, kaštanové vlasy svázané v dokonale upraveném uzlu, na sobě elegantní šaty v barvě inkoustu. Na každém prstě se jí třpytil tenký stříbrný kroužek. „Barbaro!" Okamžitě vstala, lehce svou dceru objala a políbila ji na obě tváře. Spíš než gesto lásky to bylo představení pro dvě služebné stojící v rohu. Barbara je už teď litovala.„Jsem moc ráda, že jsi přišla! Jsi nádherná." Prohlížela si ji od hlavy k patě. Tak pozorně, jako by byla exponátem v muzeu. K tomu všemu mluvila dokonalou angličtinou bez jediného náznaku přízvuku. Barbara věděla, že kdyby neměly společnost, k něčemu takovému by se v nejmenším nesnížila.

„To ty jsi krásná, matko. Ty šaty jsou úžasné." Křečovitě se usmála a usadila se na židli po matčině levici. Okamžitě přispěchala jedna ze služebných a nalila jí víno. Francouzské, ročník 2025. Jak jinak?

„Co ten tvůj přítel... Thomas? Dorazí?" V jejím hlase byla jasně patrná hrozba. Kdyby nepřišel, matka by si o něm i o Crown Academy udělala jistě moc pěkný obrázek. Čekala na jediný náznak, na příležitost, které se bude moct chytit a přinutit skrze ni Barbaru, aby se vrátila do Francie dřív.