Princezna Měsíce ~DOKONČENO~

Kapitola 29.

Z pohledu Luny:

„Violeto? Luno? Haló jsi tam?"
Uslyšela jsem vzdáené hlasy...
„Vstávej! Nebuť líná!"
Proč je slyším, když jsem mrtvá?

„Buďte zticha..." Počkat, to jsem byla já?! Já mluvím?!
„Počkat, já jsem živá?!"
Zakřičela jsem, a zprudka otevřela oči.

„Né hlupáčku. Jsi ve světě mrtvích!"
Až teď jsem se podívala, na toho, kdo se mnou celou dobu mluvil.

„Mami? Tati? Lydie?" Rozbrečela jsem se dojetím. „Ano broučku, vítej doma."

Všechny jsem je do jednoho objala.
„Já, já jsem tak moc ráda, že vás vidím." Začala jsem vzlykat.

„To my taky, ššššš, to bude dobrý"
Hladila mě po vlasech Lydie.

„Už jsem si říkal, kdy se tady asi objevíš." Uzval se za mou rodinou, ještě jeden hlas.

„T-tati?! Co tady děláš? Ty jsi mrtvý?" Podívala jsem se na svého adoptivního tátu.

Můj skutečný táta zvedl obočí.

„Eh... Tati, tohle je můj skutečný biologický táta. Tati tohle je můj adoptivní táta." Seznámila jsem se přičemž jsem koutkem oka postřehla, jak mámě a Lydii cukají koutky úst.

Můj adoptivní otec přestal probodávat mého druhého tátu a otočil se na mě.
„Pár dní poté, co jsi zmizela, k nám přišla Samantha a zabila mě. Sofie je naštěstí živá, stihla se schovat."

„T-to je mi moc líto, nedošlo mi, že mím útěkem způsobím tvojí smrt otče."

On se ale jen usmál a objal mě.
„To je v pořádku Luno."

Usmála jsem se, a upřímně?
Poptrvé, za celý můj mizerný život jsem v okruhu lidí, kteří mě milují a vždycky budou...

... avšak, i přesto mně budou chybět Orionovy dlouhé nudné monology,
hádky s Alexandrem a i ta rozmazlená Sofie, Martin, dvojčata David a John...

Žádného z nich už nikdy neuvidím, posmutněla jsem. Tohle je konec?

„Strašně moc rádi tě vidíme Violeto, ale ty sem ještě nepatříš."
Řekla Lydie a já se na ní zprudka podívala.

„Cože?! Ale vždyť jsem umřela, jaktože sem nepatřím?"

„To sice ano, ale naše království nemá žádného dědice, který by mu vládl."
„Alexandr-"
„Alexandr nemá naší krev. Nedokáže zvednou Měsíc na oblohu ani kdyby se na hlavu stavěl.

Jediný kdo z našeho rodu zůstal, jsi byla ty.

Nikdy ti nepřišlo divný, jaktože jsi přežila ten pád?

Nemohla jsi umřít, poněvadž jsi zbyla jako, poslední přeživší ze svého rodu a i teď, budeš muset jít zpádky do světa živých a stát se královnou své říše."
Dořekl svůj monolog můj biologický otec.

„A-Ale proč jsem teda tady? V říši mrtvých?" Zeptala jsem se roztřeseně.

„Aby jsme ti připoměli, jak moc tě máme rádi. Nezapomeň, že mi vždycky zůstaneme v tvém srdci, a i když budeš v jiném světě, tak tě stále budeme milovat, naše dcerko.
Jsme na tebe moc pyšní."

Zrak se mi zamlžil, a já si uvědomila, že už odcházím pryč.

„Pamatuj Violeto,
Chyby odpouštěj,
dobré srdce měj,
ovládnout se nenechej.
Vládni spravedlivě, a moudře."

Zavolala na mě ještě Lydie předtím, než jsem ůplně ztratila ponětí o světě.