Who am I? [Legolas, CZ]

20. chapter

*Legolas*

Opravdu začínám zvažovat opětovné přivlastnění Aroda, jelikož tyto maratony začínají býti poměrně dosti stereotypními. A ano, opět běžím. Samozřejmě, čeho jiného já také poslední dny činím. Začínám ztrácet pojem o svých aktuálních putování, nikoli však o cílech. Aktuálně je jím Hvozd. Důvod? Ten mně samotnému zůstává zahalen nevědomostí. A tuším, že špatný pocit se tak úplně nepočítá. Rozhodně to tak, alespoň nehodlám interpretovat až zbytečně uřícený dorazím do ot- Thranduilových zahrad. Oněm následným uštěpačným poznámkám bych se pak nevyhnul celá staletí. Nad onou myšlenkou se mi paranoidně pozvedl levý koutek. Avšak mezi obočím mi naskočila vráska, začínám být sentimentální. Mou melancholickou náladu přerušil vzdáleně doléhající ženský křik a zvuk kovu dopadající na kov. Zneklidňující, však ani tak nebyly ony očividné známky boje, jako skutečnost, že poblíž ještě nic být nemělo... snad jen...

A pak jsem si to uvědomil. ,,Valare, stůj při nás..."

*Thranduil*

V nekonečných hodinách vyplněnými pouze nikdy nekončícím vysedáváním na mém impozantním trůně se jako nejkvalitnější krácení chvíle zdálo pozorování lístku, jež silou větru putoval po celém přijímacím sále. Panování je... únavné. Mírně řečeno. Abych to uvedl na správnou míru, cítím, že jsem pro toto byl zrozen, avšak chvíle zde se zdají být čím dál delšími a nikdo by neměl být pro toto poslání sám.  Tiše jsem si povzdechl. Jak já jen toužil slyšet ještě jednou její hlas, kdy mě napomínala za příliš dlouhé vysedávání nad pergameny,... jak já si přál znovu spatřit, jeho protáčející se oči nad jedním z mých kázání o přicházející zodpovědnosti či zaslechnout onen mladistvý bezstarostný smích. Mezi obočí se mi vloudila vráska, dny jako tento byly delší, než jiné. I proto jsem nad míru uvítal následující rozptýlení.

Křídla dveří do sálu byla prudce rozražena a do místnosti vzpěchala Velitelka stráží. Ihned narychlo poklekla. ,,Vaše Výsosti, promiňte mi  takto neohlášené vtrhnutí, avšak na území Vašeho království se vyskytl neočekávaný konflikt."

Beze slov jsem pozoroval obrovský prsten na svém levém ukazováku a bezmyšlenkovitě jím pomalu otáčel. Němě jsem pokynul hlavou na znamení, jest poslouchám.

,,Králi, jedná se o jedno z lidských městeček. Nájezdníci je znovu drancují."

Tak ať odejdou, pomyslel jsem si a zřetelně protočil očima.

,,Veličenstvo, jsem si vědoma-"

,,Vyšlete tam momentální stráž z hlídky." Přerušil jsem ji bez jakéhokoli zájmu, dnes na žádná melodramata nejsem naladěn.

,,Samozřejmě, osobně na to dohlédnu." Opět žádná má reakce

,,A nebudu Vás již nadále vyrušovat, nechť se můžete navrátit k dosavadním povinnostem." Zakončila prozřetelně elfka jednostranný dialog. V tu chvíli ve mně hrklo. Jediná má 'dosavadní povinnost' byla sebelítost a utápění se ve vzpomínkách a to není úplně idylická náplň dne. Prudce jsem tedy vstal a vychrlil.

,,Když jsme tak u toho dohlížení, možná by neuškodilo se na chvíli ukázat venku. Z politických důvodů samozřejmě, poddaní musí někdy zahlédnout svého krále." Dodal jsem rychle poslední větu.

Tauriel očividně znejistila, překvapena z mého počinu. Nemohu ji vinit, poslední, jež bych běžně kvitoval, jest iniciativní promenáda kolem lidského druhu. Ačkoli nutno podotknout, což Aragorn mým předsudkům silně otřásl v základech.