Babysitting

08. Kulinářské učení

„No to si děláš prdel! Jste spolu dva týdny a ty mi teď řekneš tohle?!" Jackson byl naprosto zaražený po tom, co jsem mu položila otázku, na kterou jsem ani já nebyla pyšná. A to jestli je v pohodě být s někým, koho nemilujete. 

Seděli jsme na jeho posteli po tom, co jsme si byli jako každé sobotní ráno zaběhat. Už jsem to nedokázala v sobě dál dusit a Jackson je můj nejlepší kamarád. Vždycky jsme se o těchto věcech bavily. O našich láskách, pocitech, o všem. „No neříkej mi, že k Page nic necítíš," zamračil se nevěřícně. „To ne. Líbí se mi. Je v pohodě a je s ní zábava, ale. Prostě tam není to, co by mělo být. Mám ji ráda, ale nejsem do ní zamilovaná, chápeš? Nevím, co mám dál dělat," padla jsem do polštářů. „Tak s tím ti asi nepomůžu," pokrčil rameny a padl vedle mě. „Hm, dík." zasmála jsem se. „Hele," otočil se na mě. „Teď se hlavně musíš soustředit na ty zápasy. První už máš za sebou, ale další budou náročnejší, vždyť víš. Je to důležitý," usmál se. Jsem vážně šťastná, že Jacksona mám. Každý potřebuje takovýho kamaráda. „Já vím," ušklíbla jsem se nad vlastní sentimentálností. Ale stejně jsem si nemohla pomoct a pořádně ho objala. „To bylo jako za co? Za odměnu, nebo za trest?" zasmál se. „Jak jako za trest?!" „No takhle pevně jsi mě už dlouho nestiskla." „To víš. Někdo z nás dvou má.. svaly," zasmála jsem se a vzápětí od něj jednu schytala. „Vtipný, bojovnice." 

O kom se mluvívá... Znáte to. Akorát mi zazvonil telefon.

„Jasný, Page. Tomu věřím. Promiň, ale dneska nemůžu, už něco mám. Zítra? Ještě se ti ozvu, jo. Ahoj," zavěsila jsem s povzdechem. Jackson mi říkal, ať se soustředím hlavně na zápas, ale to se líp říká, než dělá.

„Ehm, ahoj, už jsem tady!" Zavolala jsem do útrob našeho bytu. „Jak se má Jackson, pozdravovala jsi ho ode mě?" Bylo první, co jsem uslyšela od mamky. Odškodnila to pusou na tvář. „Snad od nás, ne?" Opravil ji táta s podezíravým tónem. „Čau tati. A jo, pozdravovala. Taky pozdravuje.. ale jenom tátu," vyplázla jsem na mámu jazyk. Jako odezva na mě přistála utěrka, kterou držela v ruce. „Tak co? Jaký bude náš sobotní oběd?" Vyšla ségra z pokoje. „Když jsme se tu takhle po dlouhé době sešli všichni," podívala se zejména na tátu. „Tak řízky."
Já si mohla alespoň vychutnat pocit, že tentokrát nevařím já a pomáhání se ujala Ella, která přípravu řízků miluje. Mezitím jsme s tátou probrali svět sportu, tréninky a práci.

„Nevěděla jsem, že sis založila i kurz vaření," houkla na mě mamka po tom, co jsem tátovi říkala o mém dnešním plánu na večer. Ray mě požádala, jestli bych ji mohla naučit pár receptů, které dělám doma běžně, a tak jsem je uvařila i několikrát Patrikovi, který se jich začal dožadovat.
„Tak to by brzo zkrachovala," zasmála se sestra společně s tátou.
„Vtipný. Je to jen.. přátelská výpomoc. Takže stejně na tom nezbohatnu. Dělám to zcela nezištně."
„Chyba," konstatoval táta, ale vzápětí dodal. „No bohužel jsme si tě takhle slušnou, hodnou," „A pitomou," doplnila jej Ella, která si tím vykoledovala políček od mamky. „Vychovali, že jo, zlato," dořekl to táta s pohledem na mamku.
„A je to tak správně." Utvrdila jej v tom.
Po skvělém obědu a studijně stráveném odpoledni jsem se totálně zničená vrátila ze sobotního tréninku, dala si sprchu a mířila nahoru k Ray.

„Ahoj, Patrik už spí," otevřela mi dveře. Domluvily jsme se až na večer, protože jsem měla domluvené poslední dva tréninky na víkend. „Takže budeme vařit potichu," konstatovala jsem a vešla dovnitř. „Teda, ty vypadáš," změřila si mě pohledem. „Ehm. Jak?" „Jako přejetá parním válcem." Taky jsem se tak v poslední době cítila. Jen jsem se ušklíbla. „Unaveně." „To zní líp," usmála jsem se. 

Je pravda, že dneska mi to dalo extra zabrat. K tomu jsme se pořádně chytly s Alison, která do našeho sparingu dala extrémní dávku zuřivosti. Dostala jsem několik pořádných ran, ale stejně jí to k vítězství nepomohlo. 

„Dáš si víno?" Ray vypadala taky vyčerpaně. Ale tak nějak jinak. Zamlkle. „Ne, díky." „Já si už sklenku dala, příprava před vařením." Nezněla nijak vesele, spíš naopak. „Jestli se ti do toho dneska nechce, tak to můžeme přeložit," snažila jsem se ji zbavit utrpení. „Ne, já se na to i těším," pokusila se o úsměv. „No, nevypadá to tak," podívala jsem se jí do očí. Bylo to zvláštní. Smutek, beznaděj, stres. Jen jsem se na ni povzbudivě pousmála. Trhla pohledem. „Můžeme začít?"

„Náhodou, jde ti to skvěle," pochválila jsem její práci při krájení cibule. „Díky," obrátila se na mě a jen co mě uviděla se zaslzenýma očima se potichu zasmála. „No co, pro cibuli mám zkrátka slabost." „Jasně," pousmála se.
Po dokrájení, jsem si umyla ruce i obličej a když jsem se podívala na to, jak bojuje s očišťováním masa, rozhodla jsem se ji pomoct. „Počkej, takhle úplně ne," zastavila jsem ji dotykem na její ruce. Ucukla až ji vypadl nůž. „Promiň." Nechápala jsem to, ale neřekla jsem ani slovo. „Vím, že to jde blbě, ale odkrajují se jen ty slabé, bílé části, šlachy a blány." Ukázala jsem ji jak. Když si ode mě přebírala nůž, tak se mě dotkla, ale tentokrát neucukla, svou ruku na té mé chvíli nechala. 

„Ehm, promiň," sundala ji. Položila jsem nůž a opřela se bokem o linku s pohledem na ni. „Děje se něco?" „Ne. Ne-neděje," urovnala si pramínek vlasů za ucho. Stále jsem se na ni dívala. Lhala. A mně to bylo líto. „Chápu. Nemusíme se o tom bavit. Jen kdybys chtěla, tak snad víš, že můžeme," řekla jsem potichu a začala s dalším krájením zeleniny. Po celou dobu našeho vaření jsme toho moc nenamluvily. Atmosféra byla tak zvláštně napjatá, že jsem se několikrát chtěla zeptat, o co sakra jde, ale stejně jsem mlčela. 

„Teď se to dá jen na chvíli zapéct do trouby a je to hotové," umyla jsem si ruce s tím, že už odcházím. „Zůstaneš tady ještě chvíli?" zastavila mne. Překvapilo mě to, ale přikývla jsem. Posadily jsme se na gauč, kde mi znova nabídla víno, které jsem odmítla. „Víš, že teď tady nabádáš nezletilou k požití alkoholu?" zasmála jsem se. „Vlastně jsem na to nějak zapomněla. Nechováš se tak," pousmála se. „Jak? Nezletile, tedy debilně?" Zasmála se. Konečně. „Ne, tak celkově," napila se ze skleničky. 

„Jak to jinak jde s kreslením?" změnila téma. „No, teď nijak. Není na to čas," pokrčila jsem rameny. Přikývla. „Ale je to škoda," dodala. „Kreslíš dobře." 

„A taky dobře naslouchám," využila jsem toho v pokus dozvědět se, co se děje. Povzdychla a zadívala se mi do očí. Neodtrhla se ani po mém mírném přisunutí se. Přisunula jsem se k ní o trochu blíže, ale přesto udržela odstup. 

A tak začal dlouhý večer plný tichých slov.