Rosita | příběh kouzelnice ✅

IV. | Smrt z povolání

Zaro a Rosita se cestou do Benátek spřátelily mnohem víc, než původně plánovaly. Nepodařilo se jim klíč najít ani druhý den ani ten třetí. Jak rychle se v Lorenzových rukou objevil, tak také zmizel. Rosita z toho nebyla tolik rozlícená jako její společnice, která se každý večer vztekal a vrhala svou oranžovou moc proti mřížím. Údery mnohdy vzbudily pozornost celé karavany.

Nebyl večer, kdy by k nim nepřišla skupina lidí vedená panem Riggi, který ženě vyhrožoval a usměrňoval ji. Jenže dnešní noc nedokázal Zaro nikdo zklidnit. Byla vzteklejší než obvykle. Křičela na Rositu a proklínala všechny lidi na světě. Cenila zuby na svou klec a vrhala se proti ní ve snaze převrátit svůj vůz. Dívenka byla příliš vystrašená na to promluvit, a tak se krčila v koutě a pozorovala děj kolem sebe.

„Koukej se uklidnit!" zakřičel Lorenzo na Zaro a ustoupil kousek od povozu, který se se skřípáním zhoupl. Muž zatnul zuby a podívala se na pana Riggi. Ten se tvářil nejistě a vyhodnocoval celou situaci. Nikdo nevěděl, co s kouzelnicí dělat.

Zaro znovu vystřelila proti mřížím a tentokrát úspěšně prorazila tuhé železo. Její rty se roztáhly v plápolavém světlu lucerny do úsměvu. Neváhala a vyskočila dírou ven, aby se utkala ve střetu se svými vězniteli. Oči jí zářily oranžovou magií, jak dopadla na hlinitou půdu a rozhlédla se kolem sebe. Slyšela syčení kovu, který kouzlo rozpálilo a vlastní dech.

Musela zatnout pěsti a kousnout se do jazyka, aby se trochu uklidnila a začala uvažovat. Vyrazila proti Lorenzovi a namířila na něj další magický útok. Oranžová záře se zformovala do šipek, co vystřelily a jen těšně muže minuly. Vypadal vyděšeně. Válel se na zemi a obličej mu hyzdil škrábanec. Krvácel a smáčel jeho umouněnou košili.

Chystala se proti němu poslat další útok a zabít jej, avšak další ženy a muži se po ní vrhli ve snaze ji zpacifikovat. Pan Riggi se raději vzdálil a sledoval Rositu, která se strachem o sebe i o Zaro třásla. Hlavou se mu honila spousta nápadů, jak se té otravné ženské, co jim zatím způsobila jenom problém, zbavit. Myslel, že by pro ni našel využití, ale zdálo se, že s ní nic nezmůže.

Byla pro ně moc nevypočitatelná. Nepochyboval o tom, že by se pokusila zaútočit i během vystoupení a vzít s sebou i tu malou. O tu přijít nesměl. Nemohl riskovat, že se té zrzce něco stane, a tak se rozhodl. Vytáhl z pouzdra zrezlou dýku a upravil si lem zašlé košile.

Zaro zatím pokročila ve svém boji. Vážně zranila jednu ženu a Lorenzovi se chystala zasadit poslední ránu. Ostatní se báli přiblížit a proti ženě zakročit. Zběsilý výraz a extáze plnící její tvář byla varováním pro všechny smrtelníky. Jen blázen by se pokusil na ni zaútočit. Odhalila zuby a máchla rukou. Byla tak zaujatá Lorenzem a děsem v jeho snědém obličeji, a tak si nevšimla pane Riggi, který k ní zatím přiblížil.

Rosita ta viděla. Chtěla zakřičet a varovat Zaro před útokem zezadu, ale nenašla svůj hlas. Nedokázala promluvit. Byla tak vyděšená a uhranutá pohledem na to, co se před ní dělo, že se nezmohla ani na jedno jediné slovo.

Sledovala, jak se lampa vedle Zaro převrhla a zapálila suché výhonky. Brzy oheň zachvátil i nedaleký keř a osvítil tak scénu před ní. Kouzelnice s napřaženou rukou strnula, když jí znenadání ostří projelo bokem a ochromilo ji.

Zaro bylo zmatená. Její magie se rázem vytratila a střela, kterou mrštila se rozpadla. Cítila svou krev, jak stékala po její noze a plnila prošlapanou a děravou botu. Mužská ruka ji zachytila a pevně sevřela. Zvládla by se bránit, jenže ostří dýky bylo rychlejší a prořízlo jí hrdlo. Zachroptěla a ochabla v náruči pana Riggi, když se naposledy vydechla. Krev je oba potřísnila a vytvořila na zemi kaluž, do níž muž její tělo upustil.

Znechuceně se na něj podíval a pak obrátil zrak k Rositě. Ta hrůzou ani nedýchala.

Zabil ji. Zaro byla mrtvá a s ní i její jediná naděje na únik.

„Měl jsem tu děvku zabít hned," prohlásil pan Riggi a dodal směrem k Rositě: „Zkus udělat něco podobného, čubko, a skončíš stejně."

Dívenka se přitiskla na mříž a po tvářích jí začaly stékat slzy. Nemohla spustit zrak z mrtvého těla Zaro. Sledovala její prázdné oči a pootevřené rty, z nichž ještě před chvílí vycházela slova. Byla pryč. Brzy se rozloží a po ženě nezůstane nic blednoucí vzpomínka. Neznala ji možná tak dobře, aby se na její smrtí tolik rmoutila, avšak v životě dítěte, k němuž se nikdo nechoval laskavě, byl kdokoliv, kdo projevil jen špetku empatie, speciální.

Nestihla ji ani pořádně poznat. Za těch pár dní spolu prohodily sotva několik vět, ale i přesto si Rosita v Zaro vyhlídla vzor. Chtěla být jako kouzelnice – silná a odvážná. Chtěla poznat svobodu a najít si místo k životu, kde by se skryla před zlem.

Rosita měla vztek. Tahle zášť zastínila i její smutek a přivedla s sebou touhu po pomstě. Hořkost na jazyku a slzy v očích byly prvním znamením Rositina uvědomění si ceny existence. Život byl křehký a pomíjivý. V jednu chvíli před sebou měla bojující Zaro a v druhou už chladnoucí mrtvolu - potravu pro hmyz, který i ji ohlodával.

Začala plánovat svou odplatu. Od této noci každou hodinu svého bytí strávila fantazírováním nad tím, jak panu Riggi setře z tváře ten jeho přihlouplý výraz a jak je všechny zabije. Chtěla to. Chtěla se jich zbavit a získat svou zaslouženou svobodu.

Tolikrát ji nazvali zrůdou. Tolikrát o ní mluvili jako o hloupém zvířeti, které patřilo do klece.

A měli pravdu. Byla krvelačnou bytostí jako všichni ostatní nadpřirození a toužila pouze po tom přinést do světa utrpení.