MIDNIGHT | kth ✔

[11]

Nutno říct, že to byla kocovina, kterou Alice už dlouho nezažila.

Naštěstí jí nebylo špatné od žaludku, ale ta bolest hlavy byla nesnesitelná. Sobotní den tak celý prakticky prospala a teprve v neděli byla schopna se tak nějak postavit na nohy a fungovat jako člověk.

Otevřela okno, aby se dovnitř dostalo alespoň trochu čerstvého vzduchu a vymizel utkvělý zápach alkoholu a s kávou se posadila ke svému malému stolku. K snídani, i když ji pravidelně vynechávala, ale toho rána by jí svým způsobem na prázdný žaludek bodla, si bohužel nic jiného nedala, protože těch pár kousků starého pečiva nebylo poživatelných stejně tak jako obsah její skoro prázdné ledničky.

Bylo jí jasné, že osoba, co stojí za dveřmi jejího apartmánu nebude nikdo jiný než Lola, protože vytrvalost, s jakou držela prst na zvonku se podobala pouze jí. Navíc, kdo jiný než Lola, by za ní šel?

"Překvapení!" vyhrkla, jakmile Alice otevřela dveře a Lola se nahrnula dovnitř.

"Neseš jídlo?" optala se Alice bez váhání.

"Jo, bylo mi jasný, že se ti něco bude hodit." Pousmála se, protože moc dobře věděla, jak na tom Alice se svou zodpovědností vůči jídlu a jí samé je.

"Donesla jsem ti samozřejmě to, co máš ráda, takže tady jsou tvé oblíbené pletence, ale-."

"Doufám, že jsi mi zase nedonesla jeden z těch tvých super zdravých obědům to já jíst nebudu," skočila jí Alice do řeči.

"Co je na fazolových klíčcích špatného? Udělám ti z nich skvělou polévku, ještě mi budeš děkovat."

"Má cenu protestovat?"

"Nemá. Navíc se mi podařilo sehnat tvoje oblíbené nudle, takže si moc nestěžuj."

"Tak fajn. A co ty? Dáš si kafe?"

"Že se ptáš." Protočila Lola očima.

"Zdá se mi to, nebo máš tady vážně uklizeno?" podivila se Lola, jakmile se posadila a zkoumavě se porozhlédla okolo sebe. "A kdy jsi si pořídila tu kytku?"

"No, začala jsem odebírat jeden magazín, neptej se, jak jsem k tomu přišla, ale... je to vcelku fajn? Můžeš se podívat. Tamhle mám první dvě čísla," řekla a kývla směrem k posteli, kde se na zemi ony dva časopisy válely. "Napadlo mě, že bych se mohla inspirovat a pokusit se z tohohle udělat místo, kde se dá normálně žít."

"Pověz, že to je práce někoho, kdo přišel do kavárny, strčil ti ty časopisy pod nos a ty sis jako vždy nemohla pomoct."

"Nic nepopírám." Pokrčila Alice rameny, načež se rozešla i kávou směrem k Lole. "Každopádně díky, že jsi přišla, víkendy jsou vždycky nejhorší."

Většinou neměla o víkendu žádné směny, a běžně tak neměla co dělat. Celé dny tak strávila bezduchým poleháváním, čtením knih nebo učením. Za Loly návštěvy byla vždycky vděčná, zachraňovala ji z jejího víkendové stereotypu.

"No," usmála se Lola a Alice stačil jeden jediný pohled do jejích očí, aby věděla, že je však nečeká žádný běžný rozhovor, který spolu obvykle vedou. "Když už to spolu tak pěkně sedíme, máme kávu a já jsem ti donesla tvoje oblíbené pečivo, mohla bys mi bez protestů a marného bránění sebe samé vysvětlit, co to mělo v pátek znamenat."

"V pátek?" Alice předstírala, jakože nechápe, na co Lola naráží, protože ve skutečnosti to věděla velmi dobře, jen se tomu chtěla za každou možnou cenu vyhnout.

"Nedělej blbou a radši vyklop pravdu."

"Pravdu? Jako tu, že mám pravděpodobně sklony k alkoholismu? Ale to já přece nijak nepopírám, právě naopak, myslím si, že je to vcelku zřejmé."

"Výjimečně tu nejde o tebe a tvou lásku k vínu."

"Tak o to, že bych měla přestat kouřit? To nejde, zkoušela jsem to už několikrát a ani jednou jsem to nevydržela víc jak týden. To mi vlastně připomíná, že dneska jsem si ještě nezapálila."

"Zlatíčko, marně se snažíš odvést mou pozornost jinam."

"Snaha se cení?"

"Ne, když mi něco tajíš. Na rovinu, řekni, o co jde mezi tebou a Kimem?"

Alice zalitovala toho, že zrovna upíjela ze zbytku své kávy, když Lola ona slova vyslovila.

"Co? Pomátla jsi se?" podařilo se jí ze sebe dostat, jakmile ustalo její kuckání, které Lola se sledovala jen s pobavením ve tváři.

"Nedělej ze mě idiota. Nebo by si snad myslíš, že jsem nic neviděla?"

"To, že šel ven ve stejný moment jako já, byla čistá náhoda. Shoda okolností." Alice tomu sama nevěřila, ale chtěla, aby Lola ano.

"Tyhle pohádky si nech pro někoho jinýho, já nejsem včerejší."

"A proč by to tak nemohlo být?" namítla Alice. "Proč by si nemohl jít zakouřit zrovna, když jsem si šla zakouřit i já?"

Ale on si nešel zakouřit, Alice, moc dobře to víš.

"Možná bych ti to i věřila, kdybych sama neviděla to, jak na tebe celou tu dobu zíral."

Na to bohužel Alice neměla co říct.

"Proč myslíš, že jsem si nakonec sedla vedle tebe? No nedalo se to vydržet."

"Přeháníš." Zamračila se Alice.

"Ne, to fakt nepřeháním."

"Poslyš, já sama nevím, co se děje. Jestli se vůbec něco děje. A vážně mi nepomáhá, že to chceš rozebírat."

Celý páteční večer potažmo noc se snažila odsunout do nejzazší části její mysli, aby na to případně myslela co nejméně, či nejlépe zapomněla. A Lola to teď akorát kousek po kousku tahala zase ven a Alice o to vskutku nestála.

"Páni," ušklíbla se Lola. "Jsi z toho v háji."

"Nejsem."

"Ale jsi." Usmála se. "Proč jsi mi nic neřekla?"

Alice si povzdechla.

Může proti Lole vůbec nějak bojovat?

"Baví tě hodně mě takhle šikanovat?"

"No promiň. Projevuju zájem, to kamarádky mezi sebou běžně dělají."

"Stresuješ mě."

"Já? Já ne. Protože tě stresuje úplně něco jiného."

"K tvému překvapení si to moc dobře uvědomuju, a proto si nemyslím, že je dobrý nápad, abych o tom mluvila. Ne teď. Prosím?"

Lola si ji nedůvěřivě prohlížela, ale nakonec jen pokývala hlavou. Byla si totiž jistá tím, že Alice příliš dlouho nevydrží, znala ji jako nikdo jiný, a tak nepochybovala,