Snowflake [sope]

🧸28🧸

O týden později

Rozhodl jsem se jít na nákup jelikož doma není nic k jídlu. Také bych měl podotknout že jsem od našeho posledního hovoru, který byl přes telefon, s Yoongim nemluvil. Určitě to byla má chyba jelikož jsem byl nepříjemný. Zároveň se musím posunout dál, tak to v životě chodí, ne? Musím ale přiznat že nejsem šťastný a chybí mi. S povzdechem se natáhnu pro pár druhů rýže, těstovin které mám před sebou.

,,Hoseoku?" Rychle se otočím na místo kde stál. Yoongi. Skoro To vypadá jako ty laciné romantické filmy kde se dva milenci "omylem" setkají na náhodném místě. ,,Ah, ahoj, Y-Yoongi"
Koktám? Proč koktám?!
,,Co tu děláš?" Jeho otázka byla podle všeho dobře promyšlená když stojíme v obchodě, proto se jen porozhlédnu a zamávám pytlíkem těstovin v ruce. 
,,Promiň, špatná otázka"
Zkousnul si spodní ret a jeho pohled věnoval botám. A je to tu zas, začínám mu podléhat. A to v obchoďáku. Co mám dělat?! Je to jen týden, nemůžeme na tom být tak špatně. Mohl bych ho někam pozvat, třeba to co mezi námi bylo nezmizelo.
,,zlato? Měl bych vzít i pomeranče?" Nebo asi zmizelo. Vyjde mezi regály ten hezký kluk co jsem ho potkal u něj doma, a jsem si jistý že zlato neříká mně. Musím utéct, nebo aspoň..proskočit tím regálem.
,,ah, chápu" řeknu potichu směrem k Yoongimu. Tohle bolí. Když se chystám odejít chytne mě za zápěstí a pošeptá
,,nic s ním nemám"
Vydechnu. Ať nešeptá! Proč šeptá? Fakt to lechtá a..zároveň to vzrušuje. ,,proto ti říká zlato?" Usměju se se značnou ironií. ,,dělá si srandu, vážně"
Teď nevím jestli si dělá srandu on.
,,Jasně zlato, měl bys jít pro ty pomeranče" řeknu, zakroutím hlavou a pomalu odcházím. ,,zavolám ti!" Křikne.
Jen se ještě usměji a přesouvám se dál.
Tak já to pokazil ale snaží se to napravit on. Měl bych se stydět. Příště budu lepší.

O 30 minut později

Fajn, nečekal jsem že příště bude o třicet minut později a u pokladny. Stojí ten kluk, Yoongi a pak já a musím uznat, Yoongi má úžasný zadek. Zkousnu si spodní ret nad jeho hezkým zadkem. Malinko se k Yoongimu přiblížím a nakloním se k jeho uchu.
,,myslel jsem že budu silnější, ale tvůj zadek mě dostal"
Pošeptám mu a dlaní mu po zadku přejedu. On lehce couvne čímž se jeho tělo natiskne na to moje. ,,chci aby jsi věděl že Taehyung je jen kamarád. Je tu semnou protože jsem se cítil sám a ty jsi mi chyběl"
Možná bych tomuhle mohl věřit. ,,potom přijeď, chci s tebou mluvit"
Tak jo, tahle situace je divná, navíc v obchodě a ještě k tomu děláme jako by nic. Ale líbí se mi to.

Tohle je asi nejdivnější kapitola kterou  jsem kdy napsala. 😃