Army Guard || 1D

5.

Celý pokoj byl sladěn do bílé a fialové barvy. Pod plochou postele, ale i kolem, byl chlupatý fialový koberec. Luxus... Ještě nikdy jsem tolik luxusu neviděla. Už na pohled všechno vypadalo skvostně, co teprve na dotek. Postel byla nádherně veliká, naproti ní se táhla vestavěná skříň. Vpravo byl psací stůl. Ideální...

Rychle jsem přešla ke dveřím, které byly v rohu místnosti a otevřela je. Vedly do koupelny. Ta byla sladěná do oranžové a bílé barvy. Obrovská vana i sprchový kout, zrcadlo, skříňka na svoje věci. Nádhera.

První, co jsem se rozhodla udělat, bylo dát si pořádnou horkou sprchu. U nás na základně teče jen vlažná voda a občas ani to ne.

Osprchovala jsem se a umyla si vlasy. Pak jsem se oblékla do pohodlnějšího oblečení v podobě legín a trika.

Uvolněná jsem sešla dolu za kluky.

,,Máme ti vyřídit... Ó můj bože! Budem mrtví dřív, než jsem si myslel! Pod tou kombinézou jsi měla aspoň ňáký svaly, ale tady...!" vyjekl Harry. Protočila jsem nad tím očima, i když má pravdu. Svaly nemám tak moc výrazné, ale rozhodně tam jsou.

,,Tak zaprvý - není to kombinéza, ale uniforma. Zadruhý - ne neumřete, o to se postarám, i když bych spíš měla doufat, že jo, protože je to tu s tebou na zbláznění a to jsem tu teprve hodinu! A zatřetí - co mi máte vyřídit?" vyjekla jsem rozzuřeně.

Se zděšením jsem zjistila, že ztrácím sebekontrolu. Ruce jsem měla zaťaté v pěst a byla jsem opravdu naštvaná.

,,Vau. A tebe pustili k vojákům, jo? Divim se, že je hned nepokropíš sapíkem, když tě naserou," řekl Liam a s hlasitým dupáním vyšel schody. Pak i se stejnou hlasitostí třískl dveřmi od svého pokoje.

,,Doopravdy dobrá práce, paní Nasraná. Liam je cíťa a tys ho dokonale vykolejila svým proslovem o tom, jak bys měla doufat, že umřem. Děkujeme!" prskl blonďák a vyběhl schody a taky zalezl do nějakého pokoje.

Musím uznat, že jsem to přepískla... Povzdychla jsem si. Co teď?

,,Ehm. Máte hlad?" zeptala jsem se, abych odvedla své myšlenky jinam. Kluci ostýchavě přikývli. ,,Tak fajn. Jdu něco udělat," vydechla jsem a zmizela z obýváku a šla do kuchyně. Ta byla sladěná do sytě červené, bílé a černé.

Nakoukla jsem do lednice. Naštěstí byla čerstvě doplněná. Rozhodla jsem se udělat aspoň pizzu. Máma mě učila vařit už jako malou. Doteď si skoro všechny recepty a postupy pamatuju.

,,Umíš vařit?" ozval se za mnou hlásek. Otočila jsem se a uviděla bruneta s modro šedýma očima. ,,Jo," přikývla jsem s dál dělala těsto. ,,Um... Ten Jacob... On je němej? Ještě jsem ho neslyšel mlvit. Harry třeba jo, ale... No prostě, čekal bych, že bude ukecanější," koktal. Uchechtla jsem se. ,,On je ukecanej, věř mi. Ale... Má problém se zvykáním na nový prostředí. Až se rozkouká, huba se mu nezastaví," brunet se zasmál.

,,Ehm, promiň, je mi to trapný... Jakže se jmenuješ?" skousla jsem si ret. ,,Já jsem Louis. Harryho si asi pamatuješ. Blonďák je Niall, Liam je ta citlivka a ten černovlasej, jindy dost ukecanej kluk, to je Zayn," popsal mi ještě jednou a já se vděčně usmála. ,,Děkuju," jen přikývl a vyskočil na linku. Seděl na ní a pozoroval mě.

Ten Louis se nezdá být tak hrozný. Je vlastně fajn... Měla bych jim všem dát šanci. Pravděpodobně nejsou taky zrovna nadšení, že jsem vystřídala jejich 'taťku' Paula.

,,Můžu se na něco zeptat?" zeptal se po chvíli ticha další hlas. Znovu jsem se otočila a tentokrát jsem uviděla černovlasého kluka. Zayna.

,,Jasně, proč ne?" snažila jsem se být milá.

,,Jakto, že jsi u vojáků a šéfuješ jim? Vypadáš mladě," řekl Zayn a posadil se na židli u stolu.

,,No... Můj táta byl voják. Vlastně byl na stejný pozici, jako jsem teď já. Patřila mu celá základna. Už od mala mě učil posilovat a to všechno. Pak ho ale na jedný misi střelili. Přežil, ale tak kulka mu narušila nějakou cévu a tak mu prostě pomalu přestával fungovat mozek, což později vedlo i k zástavě srdce. Půl roku před tím, než umřel, mi řekl, ať začnu pomalu s výcvikem. Nechápala jsem proč, ale pak jsem pochopila. Když umřel, všechno jsem to zdědila. Jsem teď na jeho místě, ale... Nedaří se mi tolik, jako jemu. Nemám dost financí na to, aby měli vojáci alespoň trochu pohodlí. A to je taky důvod, proč jsem tuhle práci přijala. Kdybych neměla finanční krizi, nešla bych do toho. Omlouvám se, že vám nejspíš kazím náladu a tak, ale... Jsem zvyklá na respekt. Už od mala," vysvětlila jsem a strčila pizzu do trouby.

,,A my se omlouváme, že ti to znepříjemňujem. Jsme zvyklí dělat si co chcem. A najednou máme v baráku dva armádní příslušníky... Je to jiný než s Paulem," otočila jsem se a zjistila jsem, že v kuchyni stojí všichni kluci. ,,Jo... Neznám vás, ale takhle se nezdáte být... Třeba namyšlení...." zavrtěla jsem hlavou. Kluci se zasmáli, dokonce i Harry.

,,Jo... Mimochodem... Vojáci maj deníky?" zeptal se Harry, když jsem od nich odcházela. Zastavila jsem se a znovu se na něj otočila.

,,Hrabal ses mi ve věcech?" štěkla jsem. ,,Právě jsem se překonala a chovala se mile a ty to takhle posereš?!"

Harry se drze usmál a přišel ke mně blíž. ,,Já se tě nebojím," řekl a stále měl na tváři ten drzý výraz. ,,Ale vážně jsem nepotřeboval vidět tvůj mini kalendářík se zápisem, kdy to máš dostat," dodal s mrknutím. To už mi v hlavě vzteky tepalo.

,,Harolde, tos neměl dělat ty blbečku," řekl Niall. ,,Teď je zase nasraná a to byla v pohodě," dodal Liam.

,,Jak jsem řekl. Nebojím se holky," řekl Harry a otočil se ke mně zády, čehož jsem využila a se vzteklým výrazem jsem mu na ně skočila. Nečekal to, takže se sklátil k zemi.

,,Ty mi nemáš co hrabat do mejch věcí!" vyštěkla jsem a otočila ho pod sebou tak, aby ležel na zádech a já seděla na jeho trupu. Rukama po mně hrabal, byl zkušenější, než jsem myslela. Nemohla jsem se dostat k jeho obličeji, tak jsem poposedla a sedla si na jeho rozkrok.

,,Dost!" vypískl Louis a tahal mě od Harryho. Nakonec jsem vstala sama.

,,Mám tam hodně osobní věci, Harolde! Ještě jednou a zlomím ti ruku, ať jsi celebrita nebo ne!" štěkla jsem a vyběhla schody nahoru. Zalezla jsem do svého pokoje a ihned sjela pohledem k tašce. Skutečně byly věci v ní uspořádané jinak, než když jsem tu byla naposled.

Zlostně jsem hledala něco, do čeho bych praštila. Zeď?

Už jsem k ní šla, když mě zastavil výkřik. ,,Ne!" trhla jsem sebou. Byl to Liam. ,,Tyhle výbuchy vzteku znám. Je tu posilka, zavedu tě tam, jestli potřebuješ něco, do čeho dát energii," řekl. Jen jsem přikývla. ,,Tak pojď," řekl a já ho následovala.

Pozastavila jsem se a váhala, jestli bych si neměla všechny osobní věci někam schovat. ,,Louis si Harolda srovnal. Už to znova neudělá," řekl Liam a já mu z nějakého důvodu věřila. Následovala jsem ho dál po schodech dolu. Tam jsem se setkala s ostatními kluky, včetně Harolda, který uraženě seděl v křesle a ruce měl založené na prsou. Prosti němu seděl na kraji konferenčního stolku Louis.

,,Tak jo. Tady," vešla jsem do obří místnosti. Rozhlédla jsem se kolem dokola. Bylo tu opravdu všechno.

,,Boxovací rukavice?" podivila jsem se.

,,Jo. Boxuju... Chceš?" zazubil se a nabídl mi rukavice.

,,Nepotřebuju to. Srazím tě na lopatky dřív, než postřehneš, že je vůbec začátek," ušklíbla jsem se a Liam se zasmál. 

,,Tak to určitě." řekl ironicky a nasadil si druhou rukavici.

Oba jsme se soustředěně pozorovali. A pak jsme se začali prát. Liam byl opravdu dobrý, ale i přes všechnu snahu mě nepřepral...