Místo činu: Brno [DOKONČENO]

4.

Celý týden bylo vše v pořádku. Nikdo další nezemřel. Já chodila do práce a kluci nahrávali. Ve chvíli kdy jsem si říkala že už snad bude vše v pořádku, přišel do kadeřnictví nějaký divný člověk. Většinou lidi nesoudím podle vzhledu ale měla jsem blbý pocit. Ten muž měl ruce v kapsách a na puse měl šátek.

J-Já,, Z-Zákazník
J: dobrý den.
Z:dobrý den.
J: co potřebujete?
Z:no potřeboval bych peníze takže kdybyste byla tak hodná a vytáhla z kasy celou hotovost.
J: ale to nejde.
Z:já myslím že to půjde.

Vytáhl ruce z kapes a z kapsy u bundy vytáhl zbraň. Namířil na mě se slovy:
Vytáhni ty peníze z kasy. Dělej!
Strašně jsem se bála. Udělala jsem co po mě žádal. Vzal si peníze a dál mi pěstí. Dal mi tak silnou ránu že jsem na chvílí ztratila vědomí. Nejspíš si všimla nějaká kolemjdoucí jak ležím na zemi a šla mi pomoct. Po chvíli jsem se probrala. Ležela jsem v sanitce. Hlava mě bolela. Nejspíš ji mám rozbitou. V nemocnici mi ošetřili ránu a já mohla jít domů. Rozhodla jsem se že půjdu a oznámím to policii. Přišla jsem na policejní stanici a vše jim řekla.

J-Já S-Strážník
S: jakou měl barvu očí?
J:myslím, hnědou.
S: a co měl na sobě?
J: černou mikynu, džíny a na ústech šátek.
S: nějakou pokrývku hlavy měl?
J:ne, vlasy měl hnědé.
S: ještě něco? Jizvy, tetování?
J: myslím že měl na tváři vytetovaný malý křížek. Ale nevím to jistě. Měl šátek.
S:Děkuji. Vyhlásíme pátrání.
J: máte nějaké informace k smrti našich přátel?
S: bohužel. Nevíme nic. Hlavně nevíme kdo řekl novinářům o jejich úmrtí.
J: to by mě taky zajímalo.

Udělalo se mi nevolno.

J: prosím. Kde jsou tu záchody?
S: tady hned za rohem.
J: děkuji.

Šla jsem na toalety. Když se mi udělalo lépe, stoupla jsem si k umyvadlu a podívala se do zrcadla. Kolem oka jsem měla obrovskou modřinu. Vypadám hrozně. Byla jsem bledá. Umyla jsem si ruce a obličej. Šla jsem do studia. Věděla jsem že není dobrý nápad tam chodit s modřinu kolem oka ale co jsem měla dělat? Byli jsme s ostatníma domluvení že se sejdeme ve studiu. Vešla jsem do studia a první co jsem viděla byly vyděšené výrazy Petra a Marka.

M: pane bože, An. Co se stalo?
P: on ti někdo ublížil?
J: všechno vám vysvětlím. Jen mě nechte si sednout.
M:chceš přinést vodu?
J: ráda.

Marek mi přinesl vodu a já jim vše řekla. O tom jak mě muž okradl i to že mi dal pěstí a já si při pádu rozbila hlavu.

M: a jsi v pořádku? Je ti dobře?
J: jo jen mě bolí hlava.
P: já kdybych věděl kdo ti to provedl tak..... To se nesmí. Mlátit holky. A ještě k tomu mou kámošku.
M: já bych toho hajzla zabil.
J: to neříkej. Jakoby těch vražd nebylo dost.
J: jenže co když se to bude opakovat? Je  štěstí že po mě nevystřelil.
P: my už si tě pohlídáme. Neboj.
J:(se smíchem) hned je mi lépe.

Nevím proč ale pořád jsem měla hrozně divný pocit. Ještě něco se mělo stát. Najednou mi Petr podal nějaký papír. Bylo too pozvání na pohřeb Davida, Martina a Calina.

J: oni budou mít společný pohřeb?
P: asi jo. Nevím proč.
J: zítra? (sarkasticky) To to pozvání přišlo fakt brzo.
P: jo prý je  zasekaná pošta.
J:tak já si na zítra vezmu v práci volno.
P: to bys musela i tak. Vždyť jsi zraněná.
J: hmmm máš pravdu. Zavolám tam.

Další den byl smuteční obřad. Nejdřív mluvil farář a pak rodiče Davida a Martina. Potom Sára a Calinovi rodiče. Bylo to depresivní. Nemám ráda tyto smutné akce. V lavicích seděli i lidi z BWR a MKR. V poslední řadě seděla nějaká holka. Zeptala jsem se Petra co je to za holku. Byla to jeho bývalá. Co tu dělá? Asi ji pozvali. Asi určitě. Po obřadu jsme chtěli jít s klukama a Renném do studia.

J: hele, kde je vlastně Renné?
P: kdy jste ho viděli naposled?
S: já ho viděla na obřadě.
M: jo já taky.
J: snad nemyslíte že.....

Rozběhli jsme se hledat Renného vběhla jsem do sálu. Díky Bohu. Byl živý. Klečel na zemi. Byl ke mně  otočený zády.

J: Renné, ty jsi mě vyděsil. Jsi v pořádku?
R: já jo. Ale František ne.
J: co to povídáš? Vždyť ještě před půl hodinou jsem s ním mluvila.

Když jsem přišla blíž k Rennému, viděla jsem jak klečí u bezvládného Františkovýho těla. Začala jsem brečet. V tu chvíli přišli do sálu i ostatní. Když uviděli neživého Františka, Sára se  taky rozplakala. Marek mi pomohl vstát, objal mě a podal mi kapesník. Filip byl v místnosti s námi. Odvedl brečící Sáru z místnosti a utěšoval ji. Měla jsem sice pocit že se má stát něco zlého, ale tohle by mě nenapadlo.

P:(na Františka) tak snad už tě nic netrápí. Kamaráde.

Takhe věta mě dojala. Stejně jsem to nechápala. Vražda na pohřbu? A jak František zemřel? Nikde nebyla krev.
Jediný co jsem věděla jistě je to že nikdo neodešel a proto je vrah pořád někde v kostele. Zavolali jsme policii a ti Františka odvezli na pitvu. Bylo mi zle při představě že budou do Františka řezat. Františka jsem měla hodně ráda. Byl to jeden z nejhodnějších lidí které jsem poznala. Během 14.dnů už umřeli čtyři mí kamarádi. Někdo se nás všech chtěl zbavit a dařilo se mu to. Nejhorší na tom všem bylo to, že jsem měla pocit že to není konec.

Omlouvám se jestli některý části nedávají smysl.

Easterbunny1515 🌺