Němá píseň

Jeho tu nikdo nechce

Moc bych se chtěla omluvit za délku této části :) Nebylo mi teď poslední tři dny zrovna nejlépe a tak jsem moc ráda, že jsem zvládla napsat aspoň něco :) Doufám že to pochopíte :) Ale rozhodně se vám to pokusím v nejbližší době nějak vynahradit :) Jinak by jsem opět chtěla poděkovat za úžasné komentáře u minulé části :) Mám vás moc ráda!!! :)

Seděla jsem na Alfieho posteli a zamyšleně se dívala z okna. Všude jsem viděla Charlieho zmrzačený obličej. Jeho modřiny. Nechtěla jsem na to myslet, ale stále to bylo přede mnou a vracelo se to. Charlie. Z myšlenek mě vytrhly lehké dotyky prstů na mé ruce. Alfie se díval na mou ruku a maloval na ní různé obrazce. Poté jí otočil a hladil její hřbet. Celá jsem se chvěla. Každý jeho dotyk mi způsoboval náhlou touhu. Mé oči se na něj dívaly a prohlížely si ho. Malinko se pousmál.

„Je na mně něco zajímavého?“ zeptal se, aniž by se na mě podíval. Zasmála jsem se. Druhou rukou jsem otočila jeho obličej tak, aby se jeho oči věnovaly jen mně. Jeho ruka se mi začala přejíždět po celé paži. Cítila jsem, jak je celé mé tělo poseto husí kůží. Přitáhla jsem si ho k sobě a hluboce se mu zahleděla do obličeje. Zaklonila jsem hlavu a jeho ústa mi věnovala pár lehkých polibků na krk. Jeho ústa se přesunula k těm mým. Nemohla jsem se ho nabažit. Obejmula jsem ho kolem krku. Jeho ruce mě svíraly v dokonalém objetí. Opatrně mi kousnul do rtu. Všechna ta vášeň, které mezi námi byla, se náhle v mé mysli rozplynula. Opět se mi pře očima objevil Charlie. S očí se mi začaly hrnout slzy. Rychle jsem se od Alfieho odtáhla. On se s vydechnutím položil na záda.

„Víš, co bych si moc přál?“ řekl, ale nepodíval se na mě „Přál bych si, aby si mě naučila znakovku. Chtěl bych si s tebou povídat i bez telefonu.“ Okamžitě jsem na něj skočila s úsměvem od ucha k uchu. Kdybych mohla křičet, zakřičela bych radostí.

Stáli jsme společně před nemocnicí. Naposledy se mé rty dotkly těch jeho.

*Ahoj. * ukázala jsem a mé gesto zopakoval.

Otevřela jsem dveře od Charlieho pokoje. Vevnitř seděla mamka s Lukem a něco si povídali.

„Ehm, Ylone, myslím si, že bychom už měli jít.“ řekl Luke a podíval se na mě těma slizkýma očima.

„Zlatíčko, nevěděla jsem, že tu budeš. Každopádně už jsme na odchodu.“

*Proč si ho sem vzala *

„To je snad zakázané?“ zeptala se útočným tónem.

*Ano je. Jeho tu nikdo nechce.*

„Omlouvám se, že vám takto skáču do hovoru, ale rád bych věděl, o co jde.“ řekl Luke a složil si ruce na prsou.

„O nic. Už jsme skončily.“ S bouchnutím za sebou zavřeli dveře.

Seděla jsem vedle Charlieho, když někdo zaklepal na dveře. Dovnitř vešla Bailey. Překvapeně jsem vykulila oči.

„Já vím. Nic mi neříkej. Nečekala si to. Já ani nevím, co mě to napadlo. Prostě jsem se chtěla podívat, jak se mu daří. Hrozně mě to mrzí. Nikdy bych mu nic takového nepřála. Já…“ Její věta zůstala viset ve vzduchu. Tiskla jsem jí k sobě tou největší silou. Ona mé obětí opětovala.

„Moc mě to mrzí Zoe. Opravdu moc.“ 

Prosím napište mi, jak se vám vývoj příběhu líbí :)