𝐔𝐧𝐤𝐧𝐨𝐰𝐧 𝐟𝐞𝐞𝐥𝐢𝐧𝐠 |𝐩.𝐣𝐦|

48. Cítím to stejně

Nervózně jsem se vedle Jungkooka ošila. ,,Proč vám to Y/n neřekne sama?" sykl hnědovlásek a upřeně se mi podíval do očí. Nevěřícně a zároveň zklamaně jsem nad ním zakroutila hlavou a chystala se vstát a odejít, jenže to by blonďák na druhé straně pokoje nesměl promluvit zrovna v tu nejméně vhodnou dobu. ,,Co nám má říct?" nasadil zase ten svůj chladný tón a výraz v obličeji. Všichni nechápavě přihlíželi situaci, která se tu odehrávala, mezitím co jsem popadla Jungkooka za rukáv a chtěla ho odtáhnout stranou.

On se ale vzpíral, byl silnější, takže jsem s ním nehla ani o metr. Nesouhlasně zabručel a mou ruku setřásl. ,,Tak to řeknu tedy já." vrávoravě se postavil na nohy a odkašlal si. ,,Kooku prosím, nedělej to, jsi opilý, nemyslíš to tak." vážně jsem musela dojít až do bodu, kdy budu žadonit? Chtěla jsem ho chytnout za ruku, ale opět tu mou setřásl. Na tváři se mu vytvořil pobavený úšklebek.

,,Jsem ublížený Y/n, ty to nechápeš? Ty jsi mi ublížila!" rozpažil ruce a já od něj z reflexu odskočila, myslela jsem si totiž, že mě chce uhodit. ,,Dobře a dost! Řekněte o co jde a to hned." vložil se do toho dost podrážděný Jin a ostatní souhlasně přikývli. Pohlédla jsem na blonďáka, který teď stál vedle Jina a měřil si mě s Jungkookem pohledem.

,,Políbili jsme se." řekl Kook a mě tím nechal úplně v šoku a nebyla jsem jediná, všichni na nás zírali. Automaticky jsem pohledem sjela na Jimina, který Jungkooka přímo propaloval pohledem. Můj pohled asi vycítil a navázali jsme oční kontakt. S absolutní bezmocí jsem se na něj dívala a nevěděla co dělat. ,,H-hele Jungkooku." řekl klidným tónem Joon a pomalu přešel k dost opilému brunetovi, který se vedle mě sotva držel na nohou.

,,A ne jen jednou! Y/n já vím, že si to pamatuješ, prosím..To ty jsi byla ta, která-" ,,Jungkooku! To stačí!" křikl Joon a tím mě oba vyvedli z míry. Co tím Jungkook myslel? Co si mám pamatovat? To on byl ten, kdo mě v tom parku políbil.

Vše se odehrálo tak rychle a v mžiku jsem na podlaze viděla jednu černou kouli. Stála jsem a neměla se ke slovu, ani jsem se nepohnula. Jen jsem si přemítala to, co Kook řekl. Slyšela jsem, jak někdo volá Jungkookovo a Jiminovo jméno. Totálně neschopna pohybu jsem pořád stála na místě, dokud do mě někdo nevrazil, to mě probralo a já se ohlédla za blonďákem, který vyběhl z obývacího pokoje a po schodech mířil do druhého patra.

Rychle jsem se otočila na Kooka, který ležel na zemi a vypadal, jak kdyby projel drtičkou. ,,Kooku." povzdechla jsem si a chtěla mu pomoct, ale dvě paže mě odtáhly stranou. ,,Joone pusť mě." řekla jsem vytočeně a snažila se z jeho stisku vymanit. ,,Y/n koukni se na mě a poslouchej." snažil se mě uklidnit, ale vůbec to nepomáhalo, bylo toho na mě moc. ,,O čem to sakra mluvil! Proč to řekl?!" začala jsem vyšilovat a vší silou se ho snažila odstrčit. 

Tlak na mém zápěstí mě však úplně probral a já sebou cukla. Sledovala jsem, jak se ostatní snaží zvednout Kooka ze země. ,,Y/n poslouchej mě, prosím." Joonův jemný hlas mě přinutil se na něj podívat a částečně se uklidnit. Své dlaně dal na mé tváře a já cítila příjemné teplo. ,,T-to co Kook řekl nebyla lež, nepamatuješ si to." nevěřícně jsme na něj zírala a kývala hlavou. ,,Co to povídáš."

Krátce si povzdechl a hlavou kývl směrem ke schodům, které vedly nahoru. ,,Běž za ním, my se o Kooka postaráme." ujistil mě a já udělala co řekl. Přitáhl si mě do objetí a já ho přijala. Nechtěla jsem se ho pustit, ale něco mi říkalo, že je tady něco důležitějšího, co teď budu muset vyřešit.

Odtáhla jsem se a šla rychle nahoru. 

Jimin

Seděl jsem na podlaze uprostřed pokoje. Všude kolem mě poházené věci, které jsem ze vzteku začal smetávat ze skříni stolu a bůh ví odkud. Po skoro roce se to stalo zase....vypnul jsem a neovládl se. Mnul jsem si zhmožděné klouby na rukou, kterýma jsem ještě před chvílí bušil do Jungkooka a moje myšlenky byly jeden velký bordel. 

Y/n

Když se mi ani po třetím zaklepání nedostalo žádné odezvy, tak jsem dveře pomalu otevřela. Málem jsem zapomněla, jak se dýchá, když jsem uviděla tu spoušť všude kolem. Na zemi jsem koutkem oka zahlédla Jimina, nohy měl přitáhlé k hrudi a hlavu založenou na kolenech...přesně, jako já včera.

Nebyla jsem si vůbec jistá co mám říct, nebo udělat. Pomalu až skoro neslyšně jsem si za jeho zády podřepla a dlaň mu dala na rameno. Ihned ji ale setřásl. ,,Vypadni." sykl a já cítila, jak mě to zabolelo. Nechápu proč takhle reaguje...

,,Jimine nech mě to vysvětlit." naléhala jsem. ,,Není co...To co jsem slyšel mi stačilo." stále s hlavou založenou na kolenou si povzdechl. ,,Bavilo tě to?" zeptal se a až teď se mi podíval do očí. ,,O čem to-." ,,Nech toho Y/n! Moc dobře víš, o čem mluvím! Bavilo tě to si se mnou hrát?" nemohla jsem uvěřit tomu, co právě řekl. ,,To snad nemyslíš vážně Jimine." 

S vážným výrazem se mi podíval do očí. ,,Myslím Y/n. Užívala sis to? Když jsi se líbala s ním a pak si hrála se mnou? Já ti věřil! Chápeš to? Řekl jsem ti vše o mé minulosti a ty mi pak uděláš tohle?" nemohla jsem se ubránit slzám, tohle si opravdu myslel? Že to pro mě byla jen nějaká hra?

Sedla jsem si vedle něj a jeho ruce si vzala do těch svých, chvíli se vzpíral, ale nakonec nechal ať dělám co chci. ,,Teď mě poslouchej." řekla jsem pomalu a s klidem. Zírala jsem na jeho uslzený obličej a když jsem si byla stoprocentně jistá, že poslouchá, tak jsem spustila.

,,Ano s Kookem jsem se jednou políbila. Byl to on, kdo mě políbil, udělala jsem to, protože jsem si chtěla být jistá." na chvíli jsem se odmlčela a pozorovala, jak se slzy v jeho očích hromadí. Pravou dlaň jsem přemístila na jeho tvář a palcem mu setřela slzy, které se mu neposlušně kutálely po tvářích. ,,Ale taky jsem to byla já, kdo řekl stop. Byla jsem to já, kdo řekl, že nemůže. A víš proč Jimine?" já sama jsem momentálně propukla v pláč. Nikdy jsem ho takhle neviděla, vypadal že je na pokraji všeho a že na tomhle světě už nic nemá.

Lehce zakýval hlavou, uklidnilo mě, že mě opravdu poslouchá a tak jsem se se vzlykem nadechla. ,,Řekla jsem, že nemůžu, protože jsem si nebyla jistá svými city k tobě. A ten polibek s ním mi nepřišel správný." na konci věty se mi zlomil hlas a cítila jsem, jak mi mé slzy pomalu smáčejí černý rolák, který jsem měla na sobě. Dívala jsem se do jeho velkých tmavě hnědých očí, které byly momentálně zarudlé a opuchlé od pláče. Už teď jsem ze sebe dostala víc, než jsem chtěla. Když už to má vědět, tak teď je ta správná chvíle...

,,Když jsem tě před pár dny políbila, tak to bylo jiné... ten někdy až nepříjemně šimravý pocit v břiše, který mám, když s tebou jsem, nebo když se směješ. Cítila jsem, že takhle to má být." neubránila jsem se dalšímu vzlyku. ,,Jenže včera...Jimine vždyť ty jsi nic neřekl. Myslela jsem, že to cítíš stejně ale-."

,,Y/n j-já přísahám, že cítím. J-jen prosím netlač na mě. Neznám tenhle pocit chápeš. Občas se tak ani cítit nechci, jelikož se b-bojím, že mi bude zase ublíženo." vyhrkl to ze sebe tak rychle, že mi trvalo dobou půl minutu, než jsem to zpracovala.

Seděli jsme vedle sebe na zemi, neustále ruku v ruce a hleděli si do tváří. Kdyby nás teď někdo viděl, tak by si myslel, že jsme se dočista zbláznili. Musela jsem se nad tím vším pousmát, vždyť on mi právě řekl, že ke mě cítí to samé...

Bože tak tahle kapitola se mi psala strašně jednoduše, omlouvám se, jestli je to moc cringe nebo confusing, ale nemohla jsem si pomoct XDD Děkuju za všechny votes, krásné komentáře a přečtení 💜 Teď vycházejí kapitoly nějak často, možná bych si měla dát pauzu XD

😊😊😊