(Louisův pohled)
Řetězec světel visel nad jevištěm, zářil jako hvězdy. Bylo to krásné, málem mě to posílalo do stavu eufórie jako bych se ztratil ve svých myšlenkách. To malé hlediště bylo uklidňující a mírumilovný. Představoval jsem si Romea a Julii, jejich hudební představení, v popředí plný dům lidí sedících na svých sedadlech a dav začne šíleně tleskat, když se červená opona zavře.
Stál jsem v popředí jeviště během toho, co jsem snil s otevřenýma očima a přemýšlel o plánech. Okousával jsem pero, přesněji řečeno moje zuby okousávaly víčko pera, je to můj zlozvyk, který dělám, když hodně přemýšlím nebo dělám rozhodnutí. Jako režisér muzikálu mám velké povinnosti a mám na starosti obsazení rolí, sestavení souboru a rekvizity, prodávání lístků, reklamu a je toho o dost víc.
K splnění povinností, na které se čeká, že je udělám všechny sám obvykle strávím moje odpoledne ve školní aule dokud mě správce nevyhodí. Nikdy se mi nechce jít domů, divadlo je jediné místo, kde věřím, že tam skutečně zapadám.
Přeju si hrát Romea, protože podle mého názoru mám docela dobrý hlas, ale naneštěstí mám strašnou trému a jsem nespolečenský. Jsem neviditelný pro všechny ze školy, kromě učitelů a pár studentů, kteří si někdy vzpomenou na mé jméno...někdy.
Povzdechl jsem si a načmáral pár not napříč papírem na schránku, a pak jsem pohlédl na hodinky. Je už pět hodin. Správce domu tu bude za pár minut a řekne mi, abych vypadl.
Posbíral jsem mé noty a strčil jsem je nedbale do tašky, pak jsem si přehodil popruch tašky přes rameno. Zatlačil jsem své brýle na kořen mého nosu a otevřel těžké dveře auly. Chodba byla úplně prázdná. Kdo by taky chtěl zůstat déle ve školy?
Přesně tak, nikdo.
Zabočil jsem za roh a cítil jsem něco těžkého, co do mě narazilo, a to byla příčina toho, že jsem spadl a třísknul jsem se mýma zádama do studené a tvrdé podlahy. Au. Promnul jsem si čelo a podíval se nahoru na pana Olivera, našeho ředitele.
On je jediná osoba na zatracené celé škole, která ví, že existuju. Je na mě hodný, narozdíl od ostatních.
Jeho tenké rty se zamračily. "Louisi, co tady děláš?" řekl a pohlédl na své hodinky." Je skoro pět hodin. Nemáš být doma?"
Odkašlal jsem si, vstal jsem, mé oči se rozšířily. "Uh, omlouvám se, pane. Byl jsem zrovna na odchodu." vysvětlil jsem a ukázal jsem na školní dveře.
Usmál se a přikývl jeho plešatou hlavou. "Takže jak to jde s muzikálem?" zeptal se mne.
Pokrčil jsem rameny. "Trochu pomalu, hádám, pořád potřebuju najít roli pro Romea"
"Dobře, hodně štěstí, Lou. Předpokládám od tebe skvělé věci. Jsi velmi talentovaný, víš to?"
Věnoval jsem mu slabý úsměv. "Děkuji, pane"
"Teď jdi domů, tvoji rodiče tě brzy budou čekat." upozornil.
Přikývl jsem.
Prošel okolo mě beze slova a zmizel do kanceláře. Po chvíli jsem jsi dal ruce do kapes a odešel jsem na parkoviště. Ve spěchu do mě uhodila zima a podzimní studený vítr se otřel o moji tvář. Mé tváře zrudly a připomínaly červené jablko.
Lekl jsem se, když jsem uviděl na parkovišti tři mladistvé kluky, kteří stříkají černým sprejem na auta učitelů. Všichni jsou zjevně z West Anchor High, to je škola, která se vždycky hašteřila s naší. Můžete si říct, že naše školy jsou znepřáteleny, hádám. Někdy jejich debilní studenti zničí náš školní ples, nebo pografittují nenávistnými slovy část naší školy.
Ztuhl jsem na místě, jakmile jsem je uviděl sprejovat černou barvou na někoho z učitelů auto. Jsou na druhé straně parkoviště. Třeba si mě nevšimnou. Jeden z nich je vysoký, svalnatý a rozhodně z něj jde strach. Další z nich je hodně opálený a malý, ale přesto vypadá silně. Poslední má odporný číro, které se zdá, že má bílou barvu stejně jako piercing v jeho rtech.
Jedna z jejich stupidních hlav se otočila a podívala se mi přímo do očí a-kurva, jsem teď svědkem. Určitě mě zmlátí. Rychle se nahrnuli okolo mě a obklíčili mě v kruhu. Naprázdno jsem polkl a potlačil jsem svůj strach, cítil jsem, jak mé dlaně pokropil pot a otřel jsem je o své kalhoty. Vím, že kdybych se pokusil utéct, udělal bych to ještě horší, takže tu zůstanu. Jeden z nich mě popadl za límec mého trička. "Poslouchej, děcko, neřekneš o tom nic nikomu, jasný?" zařval a já pomalu přikývl, neschopný cokoliv říct.
"Aw, on se stydí!" vykřikl další z nich a přitom se koukal na svý debilní kamarády.
Najednou mě někdo uhodil do čelisti, slyšel jsem prásknutí. Uvědomil jsem si, že jsem na zemi a má záda mě bolí následkem toho, že jsem spadl na studený chodník. Vzhlédl jsem a podíval se na pět kluků, kteří mě obklopují. Začali mě kopat do mého žaludku, nesnažil jsem se s nimi bojovat, protože vím, že tak jako tak nemůžu vyhrát. Jejich nohy narážely do mého hrudního koše a posílaly vlny bolesti do mého celého těla. Další z nich šlápl jednou nohou na mojí hruď a držel mě dole na zemi, ostatní pokračovali v mlácení.
"Nechceš nám to oplatit, co? Jsi slabý." zamumlal jeden z nich a následoval smích.
V čisté zoufalosti jsem zaskuhral.
Uslyšel jsem, jak někdo otevřel školní dveře a někdo zalapal po dechu. Jejich hlavy se zvedly, chtěli zjistit, kdo to byl a já také. I přesto, že jsem zraněný jsem dokázal dostatečně otočit hlavu na to, abych viděl na dveře.
Stál tam kluk s fotbalovým dresem. Dneska večer se měl konat pro brankáře fotbalový trénink. Jsem si docela jistý, že se jako jediný odvážil ukázat. Viděl jsem ho párkrát ve škole a myslím, že je v desáté třídě. Nemůžu si vybavit jeho jméno. Jeho vlasy jsou hnědé a plné kudrlinek, které teď vybledly na starostlivé vlny, které jsou pokryty potem. Jeho oči jsou zelené jako smaragd. Podíval se na mě s našpulenými rty. Jestli by jste se mě na něho zeptali, řekl bych, že je docela atraktivní.
"Hej! Nechte ho na pokoji!" vykřikl. K mému překvapení do mě přestali kopat, pět kluků uteklo a za sebou nechali jejich prázdné lahve od barevných sprejů.
Zasténal jsem úlevou, když utekli z parkoviště, vstal jsem a upoutala mě bolest části mého žaludku. Kluk, jehož jméno si nepamatuju ke mě přistoupil a pomohl mi. Když se jeho ruka ovinula okolo mého pasu, moje srdce se na chvíli zastavilo.
"Jsi v pohodě? Co se stalo?" zeptal se mě hořečně.
Zamračil jsem se. "Um. Nic. Jsem v p-pohodě. Dík za pomoc." řekl jsem potichu. Obrátil jsem se a chtěl jsem jít domů, ale on mě popadl za rameno a otočil mě.
"Jo, rozhodně nevypadáš, že jsi v pohodě" řekl a pozvedl obočí. Mihnul svou hlavou směrem k mojí ruce, kterou jsem stále svíral svůj žaludek.
"Potřebuješ pomoct?" zeptal se mne.
"Ne jsem v pohodě. Děkuju...ehm-promiň, ale neznám tvý jméno." řekl jsem.
Ten kluk vystrčil svou ruku a lehce s ní zatřásl. "Harry. Harry Styles. Ty jsi Louis Tomlinson, že?" zeptal se a tím mě okamžitě uvedl do rozpaků. Jak zná mé jméno? Nikdo ho nezná.
"Ehm, jo, to jsem já."
"Jsi režisér muzikálu, že jo?" zeptal se mě. Přikývl jsem. "Moje sestřenice Liz se zúčastnila konkurzu na Julii." usmál jsem se a já si vzpomněl, jak vypadala a jo vypadají trochu podobně. Stejné vlasy, stejné líce a stejný úsměv.
"Ach, ano, je hodně talentovaná."
On přikývl. "Jo, já vím. Zřejmě ale ne dost na dostání té role, co?" řekl.
"Um-omlouvám se, já-já jenom-"
"Jen si dělám srandu, kámo." Harry se zasmál a hravě mě praštil do ramene.
"Takže, jak se daří muzikálu?"
Zamračil jsem se. "No nejsem si úplně jistý, jestli bude muzikál pokračovat"
"Proč ne?"
Kousl jsem se do rtu.
"Nemůžu najít někoho, kdo by byl ochotný hrát Romea. Ty asi nejsi tak talentovaný jako tvoje sestřenice, co? Protože jestli jo, tak myslím, že jsem našel svého Romea."
"Uh, ne" zasmál se pro sebe a na tvářích se mu vloudilo slabé začervenání.
"Hej, co se tady stalo?" vykřikl pan Oliver a spěchal ven ze školy. Zíral na nás a pak se jeho oči rozšířily, když uviděly barvu na autech učitelů. Vypadal naprosto zmateně a šokovaně, jeho oči vrhaly pohled na Harryho a mě.
"Není to tak, jak to vypadá pane-" začal Harry.
"Vy dva jste v pořádných potížích!" zařval a civěl na oba z nich. Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem slyšel. On si vážně myslí, že jsme to udělali?
"Pane mi jsme neudělali-"
"Nezajímají mě vaše výmluvy!" přerušil mě a rozhodil v nevíře své ruce.
"Co se týče mě, vy dva jste byli jediní, kdo byl dnes večer na školním pozemku."
Harry se jen zamračil. "My jsme to neudělali. Nějaký jiný děcka-"
"Nechci slyšet vaše příběhy, Harry. Očekával jsem od vás obou víc." zabručel jeho slova a jeho hlas byl plný zklamání.
Neřekli jsme nic. Jen jsme přikývli.
"Oba dva jste si vysloužili vězení na týden, každý den po škole. Také zavolám vašim rodičům. Budete mít štěstí, jestli to nebudeme chtít odškodnit" varoval nás pan Oliver.
Harry si zkřížil ruce přes prsa. "Ale já mám trénink každý den po škole."
"A já musím pracovat na svém muzikálu." přidal jsem se.
"No nad tím jste měli přemýšlet dřív, než jste se rozhodli pomalovat auta učitelů, chlapci." prohlásil a zatřásl hlavou na znamení nesouhlasu.
"Meli by jste se za sebe stydět, a teď jděte domů." otočil se a zmizel do školy zabouchl za sebou dveře. Ten zvuk zarachotil do mého mozku. Můj Bože.
Civěl jsem na Harryho s rozšířenýma očima. Tohle se nestalo, že ne? Bylo mi špatně od žaludku.
"Hádám, že jsme uvěznění, kámo" řekl Harry a na tváři se mu objevil úšklebek.
------------
Tak máte tu první kapitolu Detention. Omlouvám se za chyby v textu snad to zas tak nebude vadit.:)
