behind the curtains // kyungjeong

003

„Dobrý den, u telefonu Jang Yijeong. Rád bych si dneska vzal dovolenou z důvodu nevolnosti." Yijeong byl ráno rád, že byl vůbec schopný zvednout telefon a zavolat do práce, že si musí nutně vzít volno. Takto unavený už dlouhou nebyl. Nebylo to jen tím, že by celou noc nespal, ale také tím, že stále bděle naslouchal všem zvukům a pohybům v přítmí jeho pokoje, jelikož měl opravdu velký strach. Ten ostatně nezmizel ani ráno, když si vybavil události z minulé noci. Každý zvuk se najednou zdál děsivý a Yijeongova bujná představivost mu nedala spát ani přes den. Strávil tedy den nečinným koukáním na připitomělé televizní pořady, aby se aspoň trochu odreagoval a k večeru se mu kvůli přílišné únavě konečně podařilo usnout.

Další ráno se Yijeong probudil až kolem jedenácté hodiny dopoledne. Naštěstí byla sobota, takže nikam nemusel, což pro něj byla úleva. Dobře se prospal, takže se probudil v nejlepším rozpoložení, skvěle vyspaný a ve skvělé náladě a formě. I počasí venku dnes vypadalo slibně. Hned od rána Yijeongův obličej hladily jemné sluneční paprsky prosvítající skrze okno v jeho ložnici a na obloze plulo jenom pár bílých obláčků. Perfektní den na to, aby šel Yijeong ven. Přece jen, on se nikdy nikam moc nedostal, jelikož devadesát procent svého času trávil v práci a navíc, dneska bylo venku opravdu nádherně.
Vstal tedy z postele, oblékl se a vyšel ven, kde jej hned ovanul slabý podzimní větřík. Yijeong se zhluboka nadechl, dal si sluchátka do uší a vydal se na procházku po sídlišti. Opravdu si to užíval. Takto hezké počasí nebylo už několik nemálo dní a Yijeong opravdu zbožňoval podzim, když se listy na stromech zbarvily do různých odstínů červené, oranžové a žluté a leskly se v záři slunce.

Když se Yijeong vrátil zpět k domu, kde bydlel, ještě se mu nechtělo jít domů, tak se ještě posadil na lavičku před domem a nechal na sebe dopadat sluneční paprsky. Jeho klid vyrušil až náhlý pohyb vedle něj. Hnědovlásek, který nikdy neztrácel na své obezřetnosti, si rychle vytrhl sluchátka z uší a prudce otočil hlavu tím směrem. Když uviděl, že narušitelem jeho pohody je pouze jeho nový soused Kyungil, ulevilo se mu.
„Zdá se mi, že vždycky kdy se potkáme, tak se mě leknete." zasmál se vysoký muž vedle něj.
„Omlouvám se, to už je skoro reflex." Yijeong se také zasmál. „Jinak, myslím, že mi nemusíte vykat. Nejsem až tak starý." dodal se stydlivým úsměvem.
„Dobře, ty mi taky nemusíš vykat." odvětil jeho spolusedící a potom mezi nimi nastalo ticho. To, na které byl Yijeong už zvyklý. Nedokázal udržet konverzaci.

„Co že jsi venku? Taky miluješ takovéto počasí?" naštěstí to zachránil Kyungil touto obyčejnou otazkou. Vypadalo to, že se sociálními schopnostmi na tom je lépe než on.
„Jo, sedět takhle venku a poslouchat hudbu je super. Cítím se, jako by mě v ten moment nic netrápilo." vydechl zasněně Yijeong, aniž by si uvědomil, že se možná rozplývá až trochu moc.
„Jsi roztomilý. Ještě jsem nikoho neslyšel něco říkat takovýmhle způsobem." zasmál se Kyungil. „Ale mám to stejně." dodal. Už v ten moment Yijeong cítil, že si budou rozumět. Tenhle Kyungil vypadal, že dost chápe jeho pocity a neodsuzuje jej za způsob jeho vyjadřování.

„A odkud jsi se sem vlastně přistěhoval? A proč?" odhodlal se Yijeong k nějaké vlastní otázce.
„Jednoduše jsem se přistěhoval do Soulu za prací a na lepší jsem neměl." zasmál se Kyungil. „A co ty? Bydlíš tady dlouho? A nebojíš se tady tak sám. Bez urážky, ale nevypadáš úplně na člověka, co by se uměl prát a potkal jsem tady pár divnejch lidí."
„Vlastně tady nebydlím až tak dlouho, ale už se tady docela vyznám a nebojím se. Myslím, že by si mě nikdo za cíl nevybere. Cíleně určitě ne, protože skoro nic nemám." trochu nervózně se zasmál Yijeong. Kyungil byl sympatický a všechno, ale přece jen, znal jej krátko, takže mu hned nechtěl vyžvanit úplně všechno.
„Ahh, tak to je dobře. Ale i tak na sebe dávej pozor." usmál se. „Každopádně, teď už budu muset." Kyungil se zvedl z lavičky. „Měj se, Yijeongu." usmál se a než mu hnědovlásek stihnul odpovědět, už byl pryč.

Když byl Yijeong venku, jeho paranoia se téměř vypařila. Ale jakmile se vrátil zpět do domu, měl opět ten stísněný pocit a jako by na sobě cítil něčí oči. Snažil se na to ovšem nemyslet. Míval období, kdy byly jeho pocity kvůli stresu silnější, takže byl docela zvyklý.
Zbytek dne tedy zase strávil u televize a psaním si s Jaehem.
Během těkání mezi obrazovkou televize a svým telefonem zjistil, že Jaeho a jeho kamarád Dokyun se zítra chystají jít na nějakou výstavu obrazů a chtějí, aby šel Yijeong s nimi. Dokyuna už z několika takových akcí trochu znal a na zítřek stejně žádné plány neměl, takže si řekl proč ne a s Jaehovou nabídkou souhlasil. Navíc, samotného Yijeonga umění docela zajímalo, což byl další důvod, aby pozvání přijal.

Další den během poledne se tedy oblékl do nějakého lepšího oblečení, které vlastnil a vydal se na místo, kde se měl se svými přáteli sejít, což bylo přímo na místě konání výstavy. Když tam Yijeong přišel, blonďatý Jaeho a černovlasý Dokyun, oba v podobném oblečení jako Yijeong, tam už čekali a zběsile na hnědovláska mávali.
„Ahoj, Yijeongu.“ oba jej vřele přivítali. Někdy se i tito, normálně seriózní dospělí muži, dokázali chovat jako děti. Ale Yijeongovi to tak vyhovovalo. Kdyby se měl celý život tvářit vážně, asi by z toho po nějakém čase dočista zešílel.
„Ahoj.“ usmál se Yijeong a společně vstoupili do galerie.

Celou dobu všechno probíhalo normálně. Chlapci společně procházeli mezi vystavenými obrazy a různě o nich diskutovali, hlavně tedy Dokyun, který byl odborníkem přes umění a všechny věci kolem obrazů, když v tom jejich neustávající debatu narušil hluboký hlas za chlapci.
„Ahoj, Yijeongu.“ řekl a Yijeong se prudce otočil. Hned potom se ale opět začal cítit trapně. Hlas totiž nepatřil nikomu jinému, než Kyungilovi.
„Jee, kdo je to, nepředstavíš nás?“ vložil se do debaty ihned zvědavý Jaeho, ještě než stačil Yijeong odpovědět.
„N-no...“ Yijeong neměl rád, když byl ve středu pozornosti a začal být nervózní, i když byl mezi lidmi, které vesměs dobře znal. „Tohle je Kyungil, seznámili jsme se předevčírem, protože se zrovna nastěhoval do vedlejšího domu.“ objasnil svým dvěma přátelům nakonec celou situaci a následně je i představil svému sousedovi. Zbytek dne v galerii tedy strávili i s Kyungilem, který umění podle všeho také docela rozuměl. Padl si do noty i s Jaehem a Dokyunem, takže konverzace opravdu nikdy nestála a všichni si návštěvu galerie víc než užili.

„Opravdu je to jenom soused? Působí sympaticky, možná bys to s ním mohl zkusit.“ prohodil Jaeho, když Yijeonga doprovázel domů. Dokyun už s nimi nebyl, jelikož bydlel na opačné straně města a Kyungil odešel dříve, takže s nimi taktéž už nešel.
„Ale prosimtě, vždyť ho skoro neznám. Sice je hezký, ale však víš, že první krok nikdy sám neudělám.“ odvětil neurčitě Yijeong a sklopil pohled na zem. Nemohl popřít, že se mu Kyungil líbil, jak vzhledově, tak povahově působil velice sympaticky.
„Možná bys měl, takováhle šance se jenom tak nenaskytne.“ mrkl na něj jeho kamarád právě ve chvíli, když došlo na místo, kde se jejich cesty rozdělovaly. Yijeong mířil do svého sídliště a Jaeho do očividně modernější a luxusnější čtvrti. „No nic, asi už se rozloučíme, ale přemýšlej o tom. Zatím ahoj.“ dodal, pousmál se a vydal se svojí cestou.
„To určitě.“ obrátil oči v sloup mladší. „Měj se.“ Co by ale nikdy nepřiznal bylo, že o tom opravdu přemýšlet začal.

***

hewoo owo 🌸💗
tak co vy na to?? je kyungil opravdu ten, za koho se vydává??

kazdopadnee, jako vždy děkuji vám všem, co to čtěte a přeji vám hezký večer ☺️💖

Vaše Kačii :**