Kerberos

Co je a není skutečné

„Cos tam dělal?!" ječel na něj rudý obličej jen pár centimetrů od toho jeho.

Elek mlčel jako partyzán a se zatvrzelým výrazem ve tváři vojákovi pevně hleděl do očí.

„Počkej Carle," druhý voják si popotáhl popruh své zbraně a přidřepl si k chlapci povalenému na zemi, „to je on!"

„Ten, co zabil..."

„Jo, přesně ten!"

„Ty hajzle!"

Přesně mířená rána pažbou pistole vyrazila Elkovi dech a tvrdě narazil zády o beton.

„Ty malá hnusná sračko, parchante jeden zkurvenej!" Carl vypadal nepříčetně. Vrhl se na bezbranného chlapce s jasným úmyslem rozpárat mu hrdlo a z jeho střev si udělat letošní vánoční výzdobu.

Ostatní dva vojáci však naštěstí zavčasu zareagovali a popadli svého přítele za ramena znemožňujíc mu jeho záměr dokončit.

„On zabil Marka!" zmítal se v jejich sevření, „zbaběle ho přepadl zezadu a uškrtil!"

„Je to hajzl, ale nestojí ti za to, Carle," uklidňoval jej jeden z vojáků, „nech to plavat."

Ještě chvíli ho drželi, až si byli absolutně jistí, že se další výbuch konat nebude. Elek se mezitím svíjel na zemi a snažil se popadnout dech.

„Jmenoval se Mark Whitney," sykl Carl a tvrdě pohlédl do ebenových očí světlovlasého chlapce, „a toho týdne se stal otcem."

Elek polkl na prázdno a horlivě se škrábal na nohy. Musel odsud vypadnout.

„Narodil se mu syn. Steve. Tuto neděli jsem mu měl jít za kmotra," Carlův hlas zněl dutě a prázdně, „a Mark ho měl vidět poprvé."

Hlavou mu probleskla vzpomínka na fialovějící obličej Marka Whitneyho, když se mu jeho smyčka zarývala do krku. Oči vylézající z důlků a chraplavé sípání. Elkovi se udělalo mdlo.

„To já jsem musel říct jeho ženě, že už nedorazí," zašeptal Carl a v očích se mu zračilo bezbřehé zoufalství, „byl to můj nejlepší přítel. Nikdy nechtěl být vojákem! Před Kerberem pracoval jako hasič. Zachraňoval lidi. Chtěl jen bojovat za dobrou věc..."

Tlak, když se lidské tělo zoufale snažilo vyprostit ze smrtelného sevření. Cukání drátu a palčivá bolest, když mu vyryl hluboké brázdy do prstů. Stále ještě byly viditelné. Rudé čáry, které do světa hlasitě vykřikovaly svědectví toho, co jejich nositel učinil. Nemohl tam zůstat. Nemohl to poslouchat. Spíše silou vůle, než čehokoli jiného se mu podařilo dostat na nohy a rozběhnout se pryč.

„Zabil jsi ho! Zavraždil!" ječel za ním Carlův hlas přemožený zármutkem.

Elek se rozběhl ještě rychleji. Stehna ho začínala pálit a v boku ho píchalo. Ale to všechno jako by se dělo někomu jinému. On nic necítil.

Malátně si pomyslel, že by za tu scénku měl být vděčný. Lepší odvedení pozornosti by ani nedokázal vymyslet. Ale...

Jmenoval se Mark Whitney.

Ta beztvará hmota masa a kostí, co narval do kumbálu jako nechtěné harampádí, byla kdysi Markem Whitneym. Nejlepším přítelem. Manželem. Čerstvým otcem.

Náhle ztratil rovnováhu a sletěl rovnou mezi spletité kořeny. Z předloktí mu vystřelila tupá bolest, které si však sotva všiml.

Vrátili se.

Černě oděné postavy stojící v němém půlkruhu. Mlčky na něj shlíželi jako poslové smrti.

„Nechte mě!" vykřikl a sápaje se po kmeni se vydrápal zpět do stoje. Za nehty se mu zadřelo pár třísek. Přeskočil uzel kořenů a zběsile se vrhl hlouběji do džungle. Musí jim utéct. Prostě musí.

Ostré šlahouny mu trhaly oblečení a zarývaly se do odhalených paží. Elek to všechno ignoroval. Řítil se kupředu v bezhlavém útěku.

„Tati?"

Vysoký dětský hlásek ho doslova zmrazil na místě. Džungle kolem něj zlověstně utichla. Veškeré šustění listů a bzučení hmyzu se vytratilo. To ticho bylo mrazivé. Více než cokoli jiného na světě se nechtěl otočit. Jen při tom pomyšlení se mu zježily chlupy na zátylku a po páteři projel ledový výboj. Ale nějaká neviditelná síla, co manipulovala jeho tělem, mu připevnila provázky za všechny části těla a neúprosně tahala. Hlava se mu proti jeho vůli začala otáčet společně s trupem.

„Tati!"

V šeru stromoví se rýsovala drobná postava malého chlapce. Elek nedokázal rozeznat rysy jeho tváře, přesto v něm vyvolávala omračující děs. Dítě opatrně učinilo jeden krok k němu.

„Kde je tatínek?"

Elkův hrudník divoce vibroval a v uších mu temně hučelo. Jeho srdce bušilo do stěn hrudního koše, jako by si jimi chtělo prorazit cesto na světlo. Byl zalitý potem, a přesto se třásl zimou. Horký tropický vzduch se ochladil až dokázal spatřit obláčky páry stoupající od jeho úst.

„Běž pryč..." chtěl to zakřičet, ale z hrdla mu vyšlo jen jakési zaúpění. Narazil zády o nejbližší kmen a sesunul se po něm k zemi. Jeho nohy vypověděly službu. Složil si hlavu do dlaní a celým tělem mu prostupoval ledový chlad.

„Nejsi skutečný... Nic z toho není skutečný..." mumlal si horlivě a pevně semkl víčka k sobě.

„Není. Není. Není."

Dech se mu začínal uklidňovat. Promnul si spánky.

„Je to všechno jenom v mojí hlavě. Není to skutečný."

Srdce už nehrozilo kolapsem a okolní vzduch se začínal oteplovat. Elek se sám sobě skoro vysmál.

„Proboha, jasně že to není skutečný."

Uchechtl se nad vlastní hloupostí a otevřel oči.

Přímo před jeho obličejem visela napuchlá tvář zardoušeného Marka Whineyho. Nevidoucí bulvy vystupovaly z očních důlků a ústa byla doširoka otevřená v neslyšném výkřiku.

To Elliotův křik se rozléhal široko daleko. 

Hehe, tady to někomu začíná pořádně ujíždět, co myslíte? To jsou ty činy a následky. ;)

Děkuji za veškerou podporu!