Na zdraví

7. Kapitola

» 𝒩𝒶𝓉𝒶𝓁𝓁𝒾ℯ «

Opět pondělí a já doslova ležím mezi židlí a lavicí. Nejenže tím předejdu miloučkému výrazu roztomilého koťátka, na které si Cassidy očividně hraje, ale taktéž si vytvořím určité soukromí pro vymýšlení následujícího plánu.

Tak jako jsem říkala – je pondělí a s každým pondělkem přichází starost navíc. Tělocvik. Do dnešní doby šlo jen a pouze o stvoření nějaké slušné omluvenky a řádného komentáře, tak abych se cvičení úspěšně vyhnula.

Dnes jsem takzvaně v koncích – slušně řečeno. Další zfalšovaná omluvenka mi jistě neprojde a na dohady s naší úžasnou tělocvikářkou náladu opravdu nemám.

I přestože bych ji mohla jasně vylíčit, jak budu s mým problémem postupovat a jak na tom jsem, zcela určitě by to ta fúrie nepochopila a ještě by byla schopna rýpavých a ponižujících komentářů. Ne díky.

Moje konečné rozhodnutí teda vypadá takto: prostě tam nepůjdu vůbec.

Ono, chodit za školu je samo o sobě špatné, ale v takovýchto vážných případech se to tak brát nesmí. Je to určitý a záměrný plán. Do doby než s mamkou (ano opravdu budu řešit tento problém s mamkou) vyřešíme celou tuto nepříjemnou situaci, snad mé absence na hodinách tělocviku, nikomu vadit nebudou. Tak či tak bych necvičila. A místo sezení na rozpálené tribuně si raději zajdu do místní kavárny. Doplním energii skořicovým caffem lattem a zaženu mlsnou nějakým dortíkem. Perfektní že?

Po skončení ironicky řečeno – velmi záživné hodiny biologie s Cassidy – se kterou máme mimochodem za úkol PO ŠKOLE SPOLEČNĚ vypracovat jakýsi pracovní list ohledně prvoků, co nejrychleji zamířím k východu. No a pokud jsem si jenom myslela, že to bude jen tak ... jen tak si odejdu ze školy bez toho, aniž by mě někdo ... někdo jako Cassidy zastavil, byla jsem zas a znova pěkně naivní.

„Nemáš teď náhodou tělocvik se Scarlett?"

Kupodivu mě pro tentokrát nezaskočí její vlezlost, ale jméno, jež dodala na konci věty. Scarlett? Jak sakra ví, kdo je Scarlett a že má se mnou tělocvik. Vždyť sama potvrdila svou neznalost skupiny Ladies. Že by ji už někdo uvedl do reality? Ptát se ji určitě nebudu. Rozvádět s ní další konverzaci by bylo asi stejně nevýhodné jako k plevelu nasadit další.

„Bingo," přidám falešný úsměv a obejdu ji s tím, že do ní trochu vrazím, nýbrž mi brání v cestě.

„Ale tělocvik je na opačné straně," volá za mnou.

No vida! Nováček a už zná i směr ke stadionu. Gratuluji. To je úspěch. Neodpovím nic a s kabelkou na rameně doslova utíkám ze školy. Teď už ani nevím, zda utíkám před tělocvikem nebo tím sluníčkem.

Kavárnu v dopoledních hodinách osidlují pouze lidé, kteří mají práci se sebou, pořádají pracovní schůzku či studenti vysoké školy, tudíž je tu místa mnohem více, než v těch odpoledních. Poslední zmíněný druh se i v této kavárně vyskytne.

Po prvním usrknutí výborného caffe latte, je spatřím. Tím je, myslím ty studenty. No, sice nevím, zda studují vysokou školu, každopádně na to alespoň vypadají. Jenže pokud zbystřím ještě pozorněji, zjistím, že jeden z nich je přesně ten ... ten teplouš z toho parku. No páni!

Kdo by řekl, jak jsou gayové nevěrní. Hm. Ačkoliv si nějakou tu minutku toho druhého prohlížím, není mi ničím povědomý a zřejmě je to toho prvního teplouše (tedy pokud počítáme, že ten druhý student je také na kluky) nový objev.

No a protože jsem v kavárně sama se sebou – nic nového pro mě, můžu z pohodlí mého místa, stolečku PRO DVA, klidně sledovat ty dva.

Později mi dojde můj velký omyl.