Na začátku konce

2. Část - Zklamání a odhalení

Šli jsme k doktoru Dorisovi, jestli bych mohla jet.

,,Prosím, pane, je to můj celoživotní sen, dovolte mi splnit si ho.´´

,,Ozvu se vám, paní Wrightová, ale do té doby si nejsem jistý.´´

A tak jsem šla s mámou domů. Proč já? Proč zrovna já? Proč ne třeba ta kočka ze sousedství, proč já? Vím, že to zní bláznivě, ale občas mám chuť prostě jen tak křičet a ničeho si nevšímat. Ani mámy, ani Sáry, ani mých nohou. Všichni chtějí svobodu, ale jen málo lidí ji potřebuje. Já jsem mezi těmi, kdo ji potřebují. Ale jestli to má být jinak, budu to muset přijmout. Koneckonců s tím žiju už sedmnáct let, tak to přežiju ještě ty roky, které mě čekají. Ale to je holt život.

Jak tak jsem přemítala, zazvonil telefon. Než jsem se dostala dolů, máma ho už zvedla. Ano. Jak jsem očekávalala. Byl to doktor Doris.

,,Ano, je vesvém pokoji. Ne, je jí dobře. Ano... Ano, chápu. Dobře. Naschledanou.´´ slyšela jsem mámu.

Když si mě máma všimla, tak se zamračia. 

,,Co říkal, mami?´´ zeptala jsem se.

,,Že se ještě neví, zda těmají pustit. A -´´

,,Ale mami, je to už za měsíc! Na co se čeká?´´

,,Víš... když ses narodila, navrhovali nám dát ti nové nohy, protézy. Já a tvůj otec jsme odmítli, ale to jsme si ještě neuvědomili, že nebudeš navždy naše malá hočička. Chápeš?´´

,,Ne. Mohla jsem chodit jako ostatní, ale vy jste odmítli! Takhle promarnit příležitost! Na co jste mysleli?!´´

,,Drahoušku uklidni se prosím. Zavolám doktoru Dorisovi.´´

,,Zeptáš se ho, jestli můžu mít protézu???´´

,,Ne, Sára musí jít na jedenáctileté očkování. Není objednaná.´´

,,Ale proč tu protézu nemůžu mít?!´´

,,Zeptej se doktora sama!´´

,,Fajn! Dej mi ten telefon!´´

A vyškubla jsem ho mámě z ruky. Byla to asi naše největší hádka.

Doktor říkal, že by to šlo, ale riskovala bych, že ztratím hodně krve, moha bych umřít. Je to padesát na padesát. Nikdo neví, co by se stalo. Ten večer jsem šla za mamkou.

,,Mami...?´´ zeptala jsem se.

,,Hmm?´´odpověděla mamka.

,,Víš... chci se ti omluvit. Za to dopoledne.´´

Mamka se usmála.

,,Myslím, že i já bych se ti měla omluvit. Omluvu ti dluží už sedmnáct let.´´

,,Mír?´´

,,Mír.´´

Vlezla jsem k ní na gauč a usla.