Láska skrz hledáček

37. Tarjei 2/2

Tak teď už rozhodně neusnu, vzdám všechny marné pokusy a vylezu z postele. Přetáhnu si přes hlavu mikinu, venku není moc teplo. Sednu si na naši verandu a kouknu se na nebe. Je úplné jasno, hvězdy krásně svítí. Myšlenky se mi stočí zase k ní, vzpomene si na mě někdy? Co asi právě teď dělá a je konečně šťastná? Svrbí mě ruce, moc bych jí chtěl zavolat a všechno jí říct.

Tohle bude dlouhá noc, vydám se zpátky do kuchyně a otevřu lednici. Snad se táta nebude zlobit, když mu vezmu jedno pivo. Poslední den dovolené se musí přece oslavit. Od zítra už nebudu mít čas ani síly na nějaké myšlenky. Usadím se zase venku, nedá mi to a vytáhnu telefon. Začnu projíždět galerii ještě dál.

Flashback Oberhof 2020

Stojím opřený o futra v jídelně a sleduji každý její pohyb. Už nevydržím to nepříjemné ticho ani minutu.

„Zase se mi vyhýbáš."

„Je to pro oba lepší."

Samé kecy, tomu přece nemůže věřit. Určitě cítí to samé jako já, pořád na ni musím myslet. I dneska jsem přišel k nim na pokoj jen z jednoho prostého důvodu, musel jsem ji vidět za každou cenu.

Je nejistá, poznám to na ní. Snaží se mě odehnat, ale to se ji jen tak nepovede. Jediná možnost jak ji umlčet je polibek, tak to udělám. Nečekaně a rychle, sám jsem zaskočený. Ale za ty pocity bych nic nezměnil. Jestli jsem měl někdy husí kůži, tak právě v tom okamžiku. Přitáhnu si ji ještě blíž a snažím se z toho vydolovat maximum. Pak se musím odtáhnout, protože mě připravila o dech. Opřu si čelo o to její a podívám se ji do očí. Lapá po dechu stejně jako já, dokonce se pevně chytí mých paží.

„Tentokrát tě nenechám utéct," zašeptám do ticha.

Ten večer jsme si řekli hodně věcí. Vypovídali jsme se z našich nejistot a najednou jsem se cítil lehčí. Pomohla mi ve všech ohledech. Snad každý má v životě jasnou představu své budoucnosti. Já ji měl taky, jenže teď ta představa má dva směry. Život před ní a život po ní. Nedokázal jsem si představit žít s někým, kdo nepochází ze stejné země. Nemá stejné zvyky, tradice a kulturu. Natálka má všechno jinak a přesto všechno čím si prošla, se snaží být optimistická, veselá a všude ji provází smích. Domov nemusí být jen místo, může to být i člověk. Říká to hodně lidí a já konečně pochopil ten význam.

Flashback 13. ledna 2020 Ruhpolding

Další z dní, které stojí za vzpomínku. Letošní zastávku v Ruhpoldingu mám spojenou hlavně s narozením Gustava a se šťastnou Natálkou. Neplánovaně jsem ji dostal na stadion a tak trochu ji donutil, aby se postavila na běžky. Vedla si vážně skvěle, než přišel kopec. V jejích očích jsem viděl ten strach a nejistotu. Byla to moje vina, měl jsem vymyslet jiný program. Pak mě napadla ta věc s provazem kolem boků. Rodiče nás takhle učili celé dětství, proč to nezkusit teď? Kupodivu to vyšlo, zvládla to jako každou překážku v životě...

Na střelnici to zase byla stará dobrá Natálka.

„No to nebylo špatné," usměju se na terče před námi. Nepodařilo se jí nic trefit, ale vážně se snažila.

„Kdybys nekecal, tenkrát v Hochfilzenu jsi měl pravdu, je to zaseknutá ženská," remcá dál.

„Ještě máš čtyři rány," povzbuzuju ji dál."

Čas s ní utíkal neskutečně rychle, ale v momentě kdy mi zazvonil telefon se všechno zastavilo.

„Ahoj mami," řeknu s obavou do telefonu.