Přízraky minulosti

(Ne)zapomenuté City

Robin, Robin, Robin, Robin! Ten zatracenej Rob! Od tý doby co vím, že má přijet nemyslím na nic jiného. To je ale špatně! Neměla bych na něj myslet. Rozešli jsme se a konec. Tak proč na něho myslím, sakra? Vždyť ten vztah ani nebyl ničím zvláštní. Nijak zajímavej a dokonce si troufám říct, že mě ani nějak zvlášť nenaplňoval. Přece, pořád jsme se hádali, tak proč jsem tak nervózní? Neměla bych z něho být tak mimo. Byl na nic jako přítel ve vztahu i jako přítel v životě. Dalo by se říci, že je k ničemu. Umí jen to, čím se živí. Nic víc…

Měla už bych vstávat. Poslední tři dny jsem nebyla ve škole. Tak nějak se pořád snažím něco vymyslet a naplánovat, ale čím dál tím víc zjišťuju, že bez Nicolasovo plánku jsem naprosto nahraná. A vždycky, když mi to dojde, přemýšlím zas nad Robem a pak usnu. Zajímalo by mě, co řeknu učitelce, až zas bude prudit. Tentokrát ale s tím, že jak si to představuju, nechodit do školy a nemít to omluvený. Už jí úplně slyším. Budík. Bože, třeští mě hlava! Tak vypne už to někdo?
„Lucie, sakra! Vypni ten zatracenej budík!“ Zahučím a přikryju si hlavu polštářem.
„No jo pořád. Taky bys už měla vstávat. Tři dny si už nebyla ve škole.“
„Jasně mami!“ utrousím ironicky. „Co kdyby ses starala o sebe a o svůj prospěch ve škole? Bůh ví, jestli vůbec chodíš tam a ne za tím svým blbem.“
„Sebastien není blb.“
„No jo, prosím tě. To už jsem slyšela. Ušetři mě toho. Radši už by ses měla začít zkulturňovat, abys náhodou nepřišla pozdě.“
„Hele, co ti je? Nemusíš na mě bejt pořád hnusná. Nic jsem ti neudělala.“
„No právě. Nic jsi neudělala. Ale mohla jsi, víš? Minimálně bys mi mohla říct, kde…“
„Kde je Samuel? Jasně jsem ti řekla, že nevím, kde ten tvůj psíček je. Tak mi sakra nedávej za vinu, že si ho ztratila. A víš, co? Možná už si ho přestala bavit, tak prostě utekl.“
„Jsi nehorázná mrcha, víš to?“ řeknu vážně a vstanu z postele. Nakonec asi přece jenom dneska navštívím školu. Hodím vlasy do drdolu a jdu ke skříni pro nějaký oblečení a při tom si oblékám podprsenku. Klepání na dveře? Kdo to sakra je? Takhle ráno k nám nikdo nechodí. Proč by taky někdo chodil, že jo? Každej má dost práce s tím, aby se sám připravil na dlouhej den ve škole, a nemá ani pomyšlení na to, aby šel ještě někoho otravovat.
„Neotevřeš?“ Zabručí Lucie od stolu. Zrovna si líčí pravý oko.
„Nemám čas.“ Odseknu jí na oplátku stejně nepříjemným tónem hlasu a svlíknu si triko. Ona se mezitím došourá ke dveřím a otevře. V ten moment zkamení, jako kdyby viděla amerického prezidenta.
„Isabell?“ Ze dveří se ozve mužský hlas, ale ten hlas neznám. Kdo po mě zase co chce? Lucka už se nadechuje, že něco odpoví, ale přeruší jí jiný hlas. Ten už ale poznávám bezpečně.
„Stupido! Bastardo! Co vám tak dlouho trvá? To je zaklepání tak těžký?“ Najednou se odmlčí. „Mamma mia! Strašidlo jsem tedy opravdu vidět nepotřeboval!“ Začnu se smát, když si vzpomenu na to, jak vypadala, když šla k těm dveřím. Jedno oko namalovaný, druhý rozmazaný, noční košilka a ještě si ani nevzala podprsenku. A s její velikostí prsou je to opravdu pohled k popukání. Lucka úplně zbělala vzteky a už znovu otvírala pusu, že něco řekne, ale on byl znovu rychlejší. „La bontà! Já tu prolezu celý barák a ona se mi směje za dveřmi. Mooc pěkný od tebe, mooc.“ (1) Odstrčí Lucku od dveří a přiřítí se ke mně s káravým pohledem. Ten však z jeho tváře zmizí hned, jak mu dojde, že před ním stojím jen v podprsence a kraťáskách. „Mhmm… Pořád magnific. Jsi úchvatná.“ Prohlíží si mě od paty až k hlavě úlisným pohledem, takovým, který umí jen on, a najednou se zarazí a zamračí. „No, no, no, no, no! Co to proboha má být?“ Káravě pozvedne obočí. Je mi jasný, co mu vadí.
„Co se děje? Mám někde cucáka?“ řeknu naoko vážně a zašklebím se.
„Ty moc dobře víš, co se děje. Co ta merda na hlavě? Víš, že ti to nesluší, tak proč to dělat?“
„To, že se to tobě nelíbí, neznamená, že to nebudu nosit. To je první věc. Ta druhá je, že už nemáš nejmenší právo mi do toho kecat. A navíc, přirovnávat moje vlasy v drdolu k hovnu je dost hnusný a nechutný.“ Odseknu mu a navlíknu si triko. „Můžete se prosím otočit, ráda bych si převlíkla i zbytek.“ Dám si ruce v bok a čekám.
„Veloce, veloce!“ (2) Zavelí Rob, zatleská a všichni ti jeho poskoci se najednou otočí.
„A ty jako co?“ zeptám se, když mi dojde, že on se otočit asi nehodlá.
„Ale lásko... Tohle už jsem viděl tolikrát…“
„Přesně tak. To znamená, že už nemusíš mít potřebu to vidět znovu. Otočit!“ Znovu mě sjede pohledem, odfrkne si, něco si zamumlá, ale nakonec se přece jen otočí. Já se pro jistotu otočím ještě taky zády, protože jak ho znám, moc dlouho otočenej nevydrží. Shodím ze sebe kraťasy a navlíknu si kalhotky. Otočím se nazpět, kde mě očima hltá ten mafiánskej grázlík.
„Sorry, nějak jsem si nemohl pomoct.“ Nevinně se uculí. Umí být tak roztomilej, když chce. Sjedu ho pohledem. Ale, ale, ale… Že by až tak?
„To vidím.“ Odpovím suše a pak se k němu nahnu. Otřu se svými rty o ty jeho a nahnu se k jeho uchu. „Zkroť si to svoje háďátko v kalhotách, než to někdo uvidí.“ řeknu svůdným tónem hlasu a slyším, jak na sucho polyká. Odtáhnu se od něho a chci se otočit ke skříni. V ten moment mě ale popadne za ruku a přitáhne si mě k sobě. Naše obličeje jsou od sebe sotva pár milimetrů a mě se okamžitě začínají vybavovat všechny ty, touhou protkané, chvíle s ním. Skoro jako by to ve mně znovu zahořelo, jako bych znovu podlehla tomu jeho kouzlu…
„Ty moc dobře víš, že to není žádný háďátko… A nebo už jsi zapomněla?“ Nakloní hlavu trochu doprava a ještě víc se přiblíží k mým rtům. Na vteřinu se mi zastaví dech a polije mě horko. „Klidně ti to můžu připomenout.“ Zašeptá a zhluboka se mi podívá do očí. Přitom pomalu sjíždí jeho druhou rukou po mém boku pořád níž a níž. Zadrhává se mi dech. Je to, jako by mi někdo schválně kradl kyslík a odmítal mi ho vrátit. V krku mi roste obrovský knedlík a srdce bije jako o závod. Co to se mnou sakra dělá? Nesmím tomu podlehnout. Je to jen poblouznění. Vím, jak to dopadlo naposledy a vím, že by to tak dopadlo znovu. Tak proč se teď cítím tak slabá? Slabá jakkoli se tomu vzepřít. Jakkoli ho odstrčit nebo jen odmítnout. Hlavně na sobě nesmím dát nic znát. Poznal by to. A pak by přišlo teprve peklo. Nezbavila bych se ho, dokud by se neuspokojil tak, jak on to dělá. Nesmí zjistit, co se mnou dělá jeho přítomnost jinak, skončím tam, kde předtím. Zhluboka se nadechnu a pokusím se na něho vrhnout naprosto lhostejný pohled. To by ho mohlo odradit. Nadzvednu jedno obočí a pokusím se o pokřivený úsměv, který mu má sdělit, že vůbec nechápu, o co mu tady jde a že nemá ani při nejmenším počítat s tím, že to zajde někam dál. Očima těká z mých očí na mé rty a zpět. Přivádí mě to k šílenství. Nejraději bych se na něho teď vrhla, kdybych věděla, že to myslí vážně, ale on nemyslí. Chce si jen pohrát. Ale tentokrát se přepočítal, protože já nejsem žádná jeho hračka. Jsme tu kvůli Samovi a to je jediný, co s ním budu řešit. Žádnou minulost, jen přítomnost. Realitu. Pohne svou hlavou ještě blíž k té mé. Jeho horký dech mi dopadá na rty a rozlévá teplo do mého těla. V milimetrové vzdálenosti svých rtů od mé kůže se po mém krku posouvá až k mému uchu. Přísahám bohu, že jsem právě cítila, jak mi vře krev v žilách. Pořád se snažím zůstat klidná a nenechat na sobě nic znát. „Vím, že to chceš.“ zašeptá líbezným tónem a chytí mě za zadek. Skoro mi unikl vzdych, ale díky bohu jsem se ovládla. Jeden vzdych a vše by bylo ztracený a on by byl nezastavitelný. Je zřejmé, že je možná skoro tak vzrušený jako já. Odráží se mu to v hlase a tím tomu přidává další dávku neodolatelnosti. „Chceš to možná víc než já…“ Bože, kdybys věděl… „Tak si to přiznej. Přiznej si to a nebraň se tomu už. A já věřím, že pak budeš naprosto spokojená.“ No spokojená asi jo, bohužel jen s jeho dovednostmi v posteli. Jako milenec by byl perfektní, ale jako opora je naprosto k ničemu. Skoro bych ho mohla přirovnat k bezcitnýmu šutru válejícímu se někde na zemi v lese nebo kdekoli jinde. Ale to já nechci, že? Nesmím podlehnout těm jeho sladkým řečičkám. Jednou jsem mu na to možná skočila, ale podruhé už ne. Už ne, drahoušku. Tentokrát mě nedostaneš. Zhluboka se nadechnu a už jen doufám, že mě nezradí hlas.
„Spokojená jo? Zdá se mi to nějak povědomý… co tobě? Tohle si zkoušej na někoho jinýho, ale já nejsem blbá, Robe a víckrát už ti na to neskočím.“ zasyčím mu do obličeje.
„Pane bože! Jděte od sebe! Tady nejsme v žádným bordelu nebo tak něco. Nechte si to na jindy! Pane bože! Mimochodem, ví o tomhle Sam? Jsem přesvědčená, že by se mu to zrovna dvakrát nelíbilo. Natož potom Markusovi.“ Ta si to umí vždycky skvěle načasovat! Do teď byla zavřená v koupelně a bůh ví, co tam dělala, protože žádná extra viditelná změna neproběhla.
„Milá… Nevím, jak se jmenuješ a je mi to fuk, ale poslouchej. Nikdo nechce rady od lochneský příšery, tak si je laskavě nech pro sebe.“ Obrátí se Rob na Lucku, přičemž se ode mě trochu odtáhne a já se mohu konečně pořádně nadechnout. Obyčejně bych se tý poznámce zasmála, ale vím, že má Lucka pravdu. Pozvala jsem ho sem, aby mi pomohl zachránit Sama a ne proto, abych tu s ním laškovala Samovi za zády. Lucka, rudá vzteky, se otočí na patě a opět s dunivým dupotem vystřelí z pokoje. Přitom porazí skoro polovinu chlapů stojící u dveří pořád zády k nám. Rob se ke mně znovu přitáhne. Opět jsou naše obličeje jen kousek od sebe. A ten sžírající pocit je zpět. „Ani nevíš, jak rád bych tě teď políbil.“ Vzdychne si. „Políbil? Věř tomu, že nejen to. Oh bože, já bych s tebou dělal tolik věcí…“ Znovu sklopí oči na moje rty. Nadechnu se a chci mu vpálit něco do obličeje. Něco, co ho odzbrojí, on sklopí ocas a dá mi pokoj. Přiloží mi prst na rty a znovu mi pohlédne do očí. „Říkej si, co chceš, ale mě lhát nemusíš. A sobě bys taky neměla…“ Řekne ještě, semkne rty a s hlubokým nádechem se ode mě odtáhne. A je to pryč. Znovu můžu dýchat. Jde ke dveřím a něco říká těm chlapům, co jsou s ním. Bože, prosím, ať mě tu s ním nenechávají samotnou! „Počkám na tebe dole. Obleč se. Pak si můžeme promluvit o tom tvým…“ nedořekl to a jen si odkašlal. Co to s ním je. Jako by se v něm něco hnulo. Takhle se mnou nikdy nemluvil. Totiž, on vždycky kombinuje jazyky, aby vypadal, jak on říká, víc zajímavě a víc lidí tomu věnovalo pozornost. Navíc, většinou nikdo nezná pravý význam věty, kterou řekne a to se mu dost líbí. Ale teď ne. Mluvil vážně, jako by chtěl, abych pochopila úplně všechno. Bez nadsázky a naprosto upřímně…

___________________________________________
(1) "La bontà!" = Panebože!
(2) "Veloce!" = Rychle