Fallen ✓ || Changki

Fallen - 9. kapitola

Kihyun

Se vzlyky se složím na zem. Nejsem schopen se několik dlouhých minut ani nadechnout. Schoulím se na zemi do klubíčka, snažím se schovat co nejvíc do sebe. Ani nevím, kolik uběhlo minut, ale najednou jsem slyšel hlasy mámy a táty, jak mě zvedají na sedačku a ptají se, co se děje. Jak mě utěšují. Objímají. Přitom mě chybí objetí...ale od někoho, kdo mě obejmout už nikdy nemůže. Tolik mi chybí. Nemám na něj sice jedinou hmotnou vzpomínku, ale tady...tady v mé hrudi, v mém srdci...ho mám plno. Omluvím se našim, že potřebuji být sám a dojdu k sobě do pokoje. Pořád tu cítím jeho přítomnost. Jako anděl neměl vůni jako klasický člověk, ale i tak...ho tu cítím. Se vzlyky si lehnu do postele a pevně v rukou sevřu polštář. Tak moc to bolí.

„Kiki, musíš něco jíst." Rozeznám hlas mámy. Ani nevím, kolik uběhlo dní. Možná jeden. Možná dva. Možná týden? Nevím, nehnul jsem se. Občas jsem na pár hodin usnul vyčerpáním z pláče, ale pak začalo vše na novo. A já jen ležím v posteli a přehrávám si naše společné chvíle. Fantazíruji a představuji si, jaké by to bylo, kdybychom mohli být spolu. Kdyby nám osud přál a my mohli být ve světě, kde spolu můžeme žít. Dal bych cokoliv za jeho přítomnost.

„Máma má pravdu, měl bys něco jíst." Napomene mě Min a Sunjin se na mě smutně dívá. Povzdechnu si a nakonec jemně přikývnu a přejdu do sedu. Vezmu si od mámy talíř s jídlem a alespoň párkrát si kousnu do vaflí. Vždycky jsem je miloval. Ale teď mi přijde jejich chuť hrozně nevýrazná a fádní. Necítím v nich žádnou chuť, ne to blaho, které jsem míval předtím, když jsem je jedl. Alespoň malý kousek.

Po pár dnech bolesti a pláče...naléhání od Mina a Sunjina zavolám Kersee, že přijdu do práce. I když neví, o co jde, tak mi řekne, že se těší a že kdyby cokoliv, tak ať zavolám. Rozhodnu se, že se nachystám už ráno a půjdu se na chvíli projít do parku. Alespoň trošku si pročistit hlavu. Projít si místa v parku, kam jsme s Kyunniem rádi chodívali. Potřebuju se trošku rozproudit. Už jen proto, že jsem Kyunniemu slíbil, že budu žít plnohodnotný život. On ten svůj za můj vyměnil a já...musím splnit jeho přání. Abych mu byl blíž.

Rozloučím se s mámou, která má dneska volno s tím, že přijdu až na večer, až se zavře kavárna. Vidím jí na očích, jak moc chce vědět, co se mi stalo, ale...nevím, jak bych jí to řekl. Myslím, že ani není možnost, jak bych to mohl někomu říct. A proto to bude naše tajemství.

Po cestě si ve stánku koupím karamelové latté a posadím se v parku na lavičku s výhledem na rybník. Rádi jsme tu sedávali a pozorovali labutě, jak si líně plavou nad hladinou. Podívám se vedle sebe a smutně si povzdechnu.

„Zajímalo tě někdy, proč nikdo nesmí vidět strážné anděly?" ozve se najedmou a já sebou trhnu. Zadívám se na blonďatého chlapce. A vzpomenu si na ten divný den a divný rozhovor, který proběhl v kavárně. Zamračím se.

„T-Ty víš o...andělech?" šeptnu a pak se zadívám na jeho přítele. Minhyuk přikývne a pak se lehce zasměje, když uhnu pohledem s tím, že se o tom nechci bavit.

„A budeš se chtít bavit, když ti řeknu, že tady můj přítel Hyunwoo, býval kdysi mým strážným andělem, který za mě vyměnil život?" dá si ruce v bok a já vytřeštím oči. Otevřu pusu a několikrát ji jen otevřu a zavřu neschopen slova. Minhyuk se zasměje a posadí se ke mně.

„J-Jak...jak to, že je teď člověk?" šeptnu a nevěřícně se na ně zadívám. Minhyuk se usměje a popožene Hyunwoo, aby si přisedl k nám na lavičku a chytí ho za ruku.

„Vzal bych to od začátku," usměje se. „andělé jsou pro lidi neviditelní hlavně z důvodu lásky...každý anděl za svůj život střeží nespočet lidských duší...kdyby se měli všichni andělé zamilovat a stát lidmi, tak by žádní andělé v nebi nezbyli," jemně se usměje. „a jak jistě víš...andělé nesmí zasahovat do lidských životů...můžou nám udělat sny hezčí, můžou zmírnit noční můry, ale nikdy nesmí narušit náš přirozený osud, který si sami vybereme. Před 5 lety jsem se krátce před Vánoci pohádal s rodiči...byl jsem naštvaný, sedl jsem do auta, že se pojedu projet, pročistit si hlavu...bylo hustě nasněženo...nedával jsem pozor, byl jsem naštvaný a zběsile jsem šlapal na plyn. A pak jsem dostal smyk. Čelně jsem se řítil do obrovského stromu, na místě bych umřel, kdybych takhle narazil," vážně se na mě zadívá a já vytřeštím oči. „ale Hyunwoo na poslední chvíli strhl volant tak, že jsem dostal hodiny a o strom jsem zavadil zadní částí auta. Skončil jsem v nemocnici s několika zraněními, ale byl jsem živý...myslel jsem si, že jsem měl jen štěstí...než mi u postele stál můj strážný anděl Hyunwoo." Usměje se a pohladí jmenovaného po ruce.