Část jedenáctá

1K 81 0
                                    

Nemám ani ponětí, co budu celý den tady na patře sama dělat. Dobře, nebudu tu sama, ale ostatní vítězové jsou nudní a pokud se jich nebudu ptát na rady, tak si s nimi ani nepopovídám a Gloss je nafrněný tupec. Luria by se mě zase snažila někde vystavovat. Hádám, že se šlehačkou a s třešničkou na vrchu.

Zasténám a hodím sebou na pohovku. Teď už tu není ani Glare, který by se mě mohl pokoušet urazit. Asi nemůže zapomenout na to, co jsem mu řekla tenkrát ve vlaku. Ale dobře mu tak.

Zavřu oči a znovu si pokouším představit arénu, ve které letos budeme. Velehory, sopka chrlící žhavou lávu, hluboké údolí s jezerem plné otravného hmyzu, poušť. Snažím se nemyslet na věci, které nás tam budou čekat, na pasti, co na nás připraví tvůrci, na souboje mezi splátce, na život a na smrt. Pevně tisknu oční víčka k sobě, v naději, že tak uteču tomu, co mě čeká.

Vzdávám to, otevírám oči a sedám si. Na pohovce naproti mně je usazený náš nejstarší (žijící) vítěz, Roster. Sleduje mě svýma starýma očima a já uvažuji nad tím, že bych se zrovna jeho mohla zeptat na strategii. Je už starý a viděl mnoho ročníků, zná plno vítězů a dokáže ještě pořád vymyslet dokonalou strategii. Na té Glossově strategii se taky podílel on.

"Přemýšlela jsi už nad arénu?" zeptá se mě. Nemluví moc nahlas, i když jsme právě v místnosti jen my dva.

"A-Ano. Jedna představa mi přijde horší než druhá a všechny mi nahánějí hrůzu," přiznám. Nemá cenu mu nic nalhávat, stejně by to poznal.

"To je normální. Všichni se arény bojí. I já jsem se kdysi bál. Tvůj bratr měl taky nahnáno. Nakonec měl docela dobrou arénu," zasměje se a já vidím jeho falešné zuby. Jeho pravé mu už dávno vypadaly, ale protože je vítěz a má dostatek peněz, nechal si udělat zuby zcela nové.

"Gloss říkal... Vlastně všichni to říkají... No... Prý jste výborný stratég," zakoktám se a hrne se mi červeň do tváří. "Dokázal... Dokázal byste mi poradit také nějakou strategii?"

Připadám si hloupě, takhle žebrat o to, aby mi někdo vymýšlel strategii. Je to hloupé, přijde mi to nepříjemné, ale snažím se nedát to na sobě před starým vítězem znát. Moc mi to nejde, ale snaha se přece taky cení.

"Přemýšlel jsem nad tím, Cashmere. Jsi docela oříšek, víš o tom?" usměje se na mě a já sklopím hlavu k zemi. Připadám si hrozně malá vedle takové autority, jako je on.

"Myslím, že v tomto ročníku jsou dost silní a dobří soupeři. Kdybys proti nim šla sama, nemáš šanci. Má rada zní: drž se jich, jak nejdéle to jen půjde. Jsi krásná dívka, nebude pro tebe těžké naklonit si jejich přízeň. Nech zabíjení silných na nich, podporuj je ve vraždění, ale buď pořád ve střehu. Rozumíš, jak to myslím?"

Souhlasně kývu hlavou a v mysli si zpracovávám to, co mi právě řekl. Zní to jako dobrý plán. Budu se s nimi přátelit, nepolezu jim na nervy až do doby, kdy se rozdělíme. Potom se ukáže má pravá tvář.

"Smrt může mít i krásnou tvář," řekne záhadně nakonec a pousměje se. Docela mě ten jeho úsměv děsí. Smrt může mít i krásnou tvář... Ta slova mi leží na srdci i v duši, stále mi zní v uších a cítím nutkání je opakovat.

Zbytek dne trávím tak, jak jsem zrovna ráno nechtěla. Ptám se vítězů na rady, poslouchám jejich názory na ostatní splátce a dokonce jsem se dostala i k Priscille a zeptala se jí na instruktora vrhání nožů.

"Nožů? Počkej, něco mi to... Z druhého kraje říkáš?" zašklebí se a snaží se si vzpomenout. "No ovšem! To je přece Garry, syn nějakého vítěze ze dvojky. Je mu dvacet, hrám se šikovně vyhnul, ale do Kapitolu chtěl jít vždycky. Tak teď instruktoruje."

V duchu si zamnu rukama a radostně se směju, ale před Priscillou nesmím dát nic najevo. Ještě by mě prokoukla a jediné, po čem toužím, je, aby se o tom s někým podělila. Nemusí ji přece zajímat, co zajímá mě, takže doufám, že ji Garry nezajímá, protože jestli ji zajímá, tak se postarám o to, aby ji zajímalo, kde sežene vhodného plastického chirurga.

Asi má zájem o jiné věci, než mě a moje idoly, protože se ode mě svým rádoby ladným krokem odplouží zpátky ke svým věcem, které mě opravdu nezajímají. Ne, doopravdy nechci vědět, co dělá (a hlavně taky s kým) ve svém volném čase.

Úspěšně se vyhýbám obědu u stolu se všemi ostatními a schovávám se do svého pokoje. To oblečení, co mi dala ráno Luria, mě už omrzelo a chtělo by to něco nového. Hledám v šatníku nějaký šátek. Mám slabost pro kašmírové šátky, proto si jeden takový - krásný, lehký a vzdušný v nádherné barvě - vybírám a pokládám ho za sebe. Potom hledám nějaké dlouhé šaty, takové, které by skryly celé moje nohy, protože opravdu netoužím se znovu předvádět. Když se mi vrací chladná mysl a nemám pocit, že budu zvracet svoje orgány, připadá mi všechno snazší. Dokonce se mi i vybavuje celý včerejšek. Není to nic moc hezkého, ale je to lepší, než kdybych nevěděla vůbec nic.

Nakonec celý den využívám úplně skvěle - dokonce povoluji Lurii, aby mi dala lekci o Kapitolu a kapitolské módě. Jenom se nemůžu zbavit nepříjemného pocitu z toho, že jsem nebyla na tréninku s ostatními a stále mi v uchu zní slova starého vítěze: Smrt může mít i krásnou tvář.

Hunger games: CashmereWhere stories live. Discover now