Nesnesitelná těžkost bytí: Eufemismus bytí (1. díl) - SNARRY ✔

Eufemismus bytí - 1. část

Skončili na Grimmauldově náměstí. A kdo je u všech hadích ocásků nechal o samotě?!

Harry se rozmáchl dlaní, aby ho udeřil. Jen těsně minul tvář, zatímco Severus pohotově uhnul. V obličeji měl vepsaný vztek smíšený ještě s něčím, co starší kouzelník nedokázal identifikovat. Zavrčel a uchopil Potterovy paže do dlaní, když se ten blázen znovu pokusil o chmat.

„Uklidněte se, Pottere! U Salazara, co vám přelítlo přes nos? Nebuďte idiot."

„Tak já jsem tady idiot? To vy jste idiot! Sotva jste vyvázl bez zranění, Nagini vás mohla zabít!" zamrkal a nevěděl, jak přesně se s tou bobtnající frustrací vypořádat. Zrak mu sjel na Severusův roztržený ret, zřejmě poraněný v boji. Byla na něm zaschlá krev, díky čemuž působil démonicky víc než obvykle.

Severusovo obočí vyletělo do čela, než k Potterovi chraplavě zavrčel. „Proč vás to vůbec zajímá? Najednou máte starost o blaho svého neoblíbeného učitele?"

„Protože vás mám rád, vy zmetku!" opáčil afektovaně a překvapený sám sebou si přikryl dlaní rty. Zatraceně. Tohle neměl v plánu říct nahlas.

Severus ztuhl na místě. Od všech lidí na světě byl Potter ten poslední, koho by čekal vyřknout podobné doznání. Možná se ale jen přeslechl. Snažil se zaplašit to šířící se teplo na hrudním koši. Ten pocit vyvolával zcela nové obavy a podivnou úzkost, která vlastně ani nebyla úzkostí. Možná spíš strach z odmítnutí?

„Vy mě máte rád," zopakoval věcně. Na obličeji se mu nehnul ani sval.

Harry vydechl a promnul si tváře. Už bylo pozdě zapírat. Jak jinak by vysvětlil tenhle svůj výstup.

Dodal si odvahy a přikývl. „Jak jsem řekl. Nechtějte, abych se opakoval."

Ta sinalá tvář, jindy stoická a chladná, jako by se na pár vteřin rozzářila. Harry ani netušil, že byla takové změny schopná. Snape nikdy nepatřil k lidem, kteří by dávali najevo jinou emoci, než bylo pohrdání.

Mladík zvažoval, že se mu za to omluví, měl pocit, že tím snad toho chlapa urazil, ale Snape se opravdu tvářil netradičně. A – pro nedostatek vhodných výrazů – snad i dojatě? Vážně?

A v očekávání nejhoršího nebyl ani schopný včas zareagovat, když se k němu natáhly dvě velké dlaně, uchopily ho za límec a přitáhly si ho k polibku.

Promerlina! Dělo se to. Ono se to opravdu dělo. Severus Snape ho právě políbil. A právě mu vniknul jazykem do úst, nadto jednou dlaní sklouznul na jeho bok, aby ho k sobě víc natiskl.

Harry proti němu ztuhnul, ale jen na okamžik, než mu začal hladově polibky oplácet. Nebylo to jako líbat ženu, Severus měl tvář hrubší a poznamenanou denním strništěm. Přestože viditelně neexistovalo, na dotek to nepochybně drhnulo. Chutnal jako nebezpečí mísící se s měděnou příchutí krve, protože natržený ret mu od intenzity polibku krvácel ještě víc, ale ani jeden si toho nevšímal.
Bylo to jiné, ale nebyl to špatný druh jiného.

Na druhou stranu Severus čekal, že ho Potter odstrčí a bude mu nadávat, že to celé pochopil naprosto jinak. Koneckonců mu neřekl, že po něm touží, řekl jen, že ho má rád. Mít rád ještě neznamenalo, že by si chtěl vyměňovat genetické informace se svým starým protivným profesorem. Počítal i s možností, že se mu bude vysmívat nebo ho zakleje, ale Potter udělal úplný opak. Vzdálenost mezi nimi ještě zmenšil, když se na něj doslova natisknul celým tělem a Severus ucítil na stehně jeho probouzející se erekci. Divokost, s jakou se na něj vrhnul, připomínala osobní vendetu.