Nesnesitelná těžkost bytí: Eufemismus bytí (1. díl) - SNARRY ✔

Eufemismus bytí - 3. část

꧁꧂

Harry se probral. Doma ve své posteli. Celý uřícený si uvědomil, že má v pyžamových kalhotách něco nepříjemně lepkavého a po celém těle pociťoval uvolnění. Jen mysl se s prozřením nezvládala smířit.
Byl to celé jenom sen. Jak by taky nebyl, když Severus Snape byl už víc než tři měsíce po smrti. Nebyl to první sen svého druhu a pravděpodobně ani poslední. Nedělal si žádné iluze. Dávno pochopil, co to pro něj znamenalo. Truchlil. A jeho podvědomí mu předkládalo důvody proč. Ty sny byly čím dál intimnější a osobitější. A Harry se v nich vedle Severuse cítil šťastný, protože když po probuzení udeřila tvrdá realita, jenom přežíval.
Nic nedopadlo, jak by si býval přál. A život by neměl být jen o tom se nadechnout, ale hlavně prožívat chvíle, které člověku berou dech.

Ten zármutek byl v podstatě láska, která neměla kam uniknout. Setrvávala na místě. Uvnitř hluboko pod hrudním košem. Jako těžké břemeno. Podivný strach, že jednou přece jen zmizí. Nejvíc bolel hlavně strach.

Donutil se zavřít oči, aby nezačal brečet. Na druhé straně postele spala žena se zrzavými vlasy. Otočil se k ní zády jako by ji jeho myšlenky dokázaly vzbudit. Jak by jí svůj srdcebol asi vysvětlil? Jak by jí mohl přiznat, že cítí lásku, která ovšem už dávno nepatřila jí?

Polknul, snažil se zklidnit tu nepříjemnou tachykardii. Znovu se ponořit do snů, kde ho uvítá muž, kterého dřív nedokázal docenit. Kterého začal milovat post mortem.
Jak moc divný asi mohl být? Celý Harryho život byt jen surrealistický až transcendentní sitkom, ve kterém hrál hlavní roli, aniž by se o to prosil. A možná, že nenávist, kterou cítil k Severusovi jako student, ani nebyla ve skutečnosti nenávistí. Protože nenávist byla přece příliš silná emoce na to, aby jí člověk plýtval na někoho, koho neměl rád. Sahalo to dál? Už si nebyl jistý ničím.
Věděl, že ho už spánek znovu nepřemůže, a proto měl pro tyto případy jiné vykoupení. Ale prvně si musel dát rychlou sprchu.

Psaní dopisů mrtvému muži mělo mít terapeutický účinek a on se svého doznávání nehodlal vzdát. I když riskoval, že se to Ginny jednou dozví. A vlastně mu na tom ani nesešlo. Ale Ginny do jeho pracovny nikdy nechodila. A on své dopisy bez viny nechával ležet ve voskované složce na stole, přestože je nikdy po sobě znovu nečetl. Jednou, až se zbaví pocitu viny a dokáže si odpustit, zdolat tu bolest, tak je všechny spálí. Ale v tuhle chvíli měl nutkání si je ponechat, aby sloužily jako memento.

Zavřel se v pracovně, otevřel okno, aby si trochu víc provětral hlavu. Zapálil svíčky, vytáhl nažloutlý pergamen a brk s kalamářem. Sova v otevřené kleci u okna na něj přimhouřila nesouhlasně jedno žluté oko, ale pak se zase věnovala sobě.

Nezatěžoval se úvody, stejně to nikdo nebude nikdy číst. Potřeboval se v první řadě zbavit vnitřního tlaku a frustrace. Žalu, který si na něj sedl jako nemoc. Který se pomalu a jistě stával posedlostí.

Co jsem to udělal?
Nechal jsem vás tam ležet, nechal jsem vás tam zemřít. Kdybych nebyl hlupák, někoho bych zavolal na pomoc. Poražení Voldemorta nemělo být přece nikdy prioritou před záchranou života. Je to jen a jen moje vina, že jste navždy pryč. Měl bych tolik příležitostí s vámi mluvit. Říct, co k vám cítím.

Ztrácím dech, pane. Ztrácím soudnost. Zase se mi o vás zdálo. A každý ten sen je čím dál živější. Dny stále těžší. Ztrácím rozum.

Jsem si jistý, že byste moje city nikdy neopětoval. A možná bych neměl nikdy odvahu vám ty svoje svěřit, ale mohl bych si dovolit doufat.
Co kdybychom měli šanci? Spolu. Být prostě spolu. Mít jeden druhého.
Pořád si vás představuju, i když zrovna nesním. Všechny ty alternativní situace, které by se mohly stát.

Nedávno jsem narazil na pár veršů, když mi přišla pozvánka na kamarádovu svatbu. Při jejich čtení jsem pomyslel na vás a na sebe, jak spolu plujeme životem. Jenže já se topím, i když stojím nohama na suchu.

Tohle je pro vás. Snad to nepopletu:

...pak by se věru žádné nepohodě

nás nepodařilo už rozdělit:

spíš naopak bychom si v družné shodě

ještě víc přáli dál tak spolu žít...

S láskou, HP

Měl toho na srdci tolik. Toužil toho hodně vyjádřit, ale pokaždé měl pocit, že slova nestačí. Že jich není nikdy dost a jejich význam neobsáhne, co prožíval.
Venku začínalo svítat. Věděl, že má ještě pár hodin k dobru, než půjde do práce, ale nemělo smysl se pokoušet znovu usínat.
Tíha na ramenou, zmařené šance, ta nesmyslnost ryzí pošetilé zamilovanosti, všechno to bylo jen patetické. Severus Snape by to jistě za patetické považoval. Harry si promítal do snů nespokojenost s vlastním životem. Hledal v nich spásu.
Věděl, že by se měl v životě posunout dál a stejně se do té králičí nory hroužil hlouběji tak, že zanedlouho nebude cesty nazpátek.

Když při odchodu zavíral za sebou dveře od pracovny, nevšiml si, že sova, která doposud čekala na svou šanci, obletěla stůl. S naučenou dovedností si šikovně povytáhla popsaný pergamen, který ukořistila do pařátů a odletěla s ním oknem pryč do brzkého ranního šera.