Zaklínač: Srdce Ze Skla

Kapitola Druhá

''Mrzí mne to Geralte.'', zašeptala Annarietta. Geralt jí neviděl do tváře, ale podle tónu jakým to řekla, usuzoval, že vévodkyně Toussaintu pláče. "Zlobila jsem se na tebe neprávem.".Otočila se od okna a než se její tvář, v záři slunečních paprsků, změnila na pouhou siluetu, zahlédl v jejích očích třpyt. Sklonil hlavu. Bylo mu to úpřímně líto a nepřipadalo mu správné, že je to právě ona kdo se omlouvá.

Marigold se na druhé straně místnosti opíral o malý stolík, na kterém stála zdobená mísa plná ovoce. I na jeho tváři byl smutný výraz.

''Nemusíte se mi omlouvat vaše....''.

''Ovšemže musím.'', nenechala ho domluvit. ''Tvůj úmysl byl čistý. Chtěl jsi pouze zachránit Beauclaire.''. Geralt přikývl. ''A já? Zachovala jsem se jako dítě. Syanna mě zradila, pokusila se mne zabít. Alespoň svou smrtí, byť hloupou posloužila správné věci.'' Anna Henrietta se podívala na Marigolda. Její oči u něj hledaly oporu.

Trubadúr se mírně usmál. Byl to mimořádně hezký a upřímný úsměv. Takový Geralt u Marigolda ještě nezažil. ''Nikdo tvé rozhořčení nad Syanninou smrtí nepovažuje za přehnanou reakci. Ani Geralt, ani tví poddaní a ani já. Milovala jsi jí tak jak si to ona nezasloužila.'', bard se se založenýma rukama odstrčil od stolku. Mísa s ovocem se povážlivě zakymácela no Marigold byl rychlý. Jednou rukou jí zástavil a sebral si z ní jednu oranžovou broskev. ''I přes to přese všechno co ti provedla jsi jí dala svojí tolik cennou lásku a chtěla jsi jí chránit i za nejvyšší cenu.''. Zadíval se na broskev. Zdálo se, že přemýšlí. Jeho pohled zklouzl na Geralta a když ho zaklínač zachytil, poprvé v životě uvěřil, že bard někoho skutečně miluje. V jeho očích viděl strach. Strach o ženu, která nyní stála u okna a ronila slzy nad smrtí svojí sestry.

Dál pokračoval chmurným temným hlasem. ''Proto jsem rád, že Geralt Deettlafovi nedovolil ublížit ti a obětoval raději tvou sestru.'', Anna Henrieta k němu zvedla uslzené oči. Na malý okamžik se v nich objevilo rozhořčení. To se ale skoro okamžitě změnilo na výraz vděku. Usmála se. Marigold došel až k ní, uchopil jí za ruku a něžně si jí k sobě přivinul. Nechala se, vděčně se k němu přitulila a políbila ho na tvář. Geralt tomu přihlížel bez mrknutí oka. Byl rád, že mu Annarietta odpustila, ovšem mrzelo ho, co jí provedl.

Mrzelo ho, že se vzepřel její vůli a i přes to, že věděl jaké Syanně hrozí nebezpečí, jí vysvobodil z vězení v podobě zakleté pohádkové knížky, kam jí Anna Henrietta začarovala.

Marigold, kterého vévodkyně ještě stále svírala ve svém objetí se na něj ustaraně zahleděl. Přehodil si broskev do volné ruky a jemně od sebe Annariettu odstrčil. "Lasičko, omluvila bys mne a Geralta na okamžik? Chci si s ním promluvit ohledně toho co jsme spolu probírali.". Na její tváři, ješte stále zarudlé od nedávného pláče se objevilo cosi co Geralt považoval za vzdorovitý výraz s příměsí strachu. Zaklínače naplnila neblahá předtucha.

Trubadůr jí políbil na čelo, palcem jí setřel z tváří zbytky slz a usmál se na ní. "Hned se vrátím.". Geralt, postrkován Marigoldem vyšel ven ze dveří.

Jakmle se zavřeli dveře komnaty, vrhl Geralt na Marigolda zamračený pohled. "Doufám, že jí nehodláš opustit a tvrdit jí že jsi šel se mnou na výpravu do Angrenu kde jsi záhadně zmizel nebo dokonce zemřel hrdinnou smrtí, hodnou každého trubadúra, upadnutím na vlastní loutnu. Protože jestli je tohle tvůj plán tak ti tu loutnu můžu do zadku nacpat už teď. Nemůžeš jí teď nechat samotnou. Potřebuje tě Marigolde. Ta žena tě očividně...", Marigold ho umlčel zvednoutou rukou. "Nic takového Geralte. Nehodlám jí opustit, moc dobře vím co ke mě cítí, protože je to zároveň to co cítím já k ní." Prohlédl si broskev jako by mu až teď došlo, že jí doposud má u sebe.