Kill The Cupid - pozastaveno

/1/

   Sophia přebíhala se shrbenými zády a zachmuřeným výrazem zasněženou ulici. Chlad jí prostupoval i skrze zateplený kabát, jež si ne zrovna lacině pořídila již minulý rok, a s chladem z ulice přicházely též její klasicky hryzavé poznámky vůči lidem, či spíše zamilovaným párům okolo.

Bože, stejně jim to nevydrží, pomyslela si v duchu, když procházela kolem dvou mladičkých hrdliček, jež si k sobě tiskly své zmrzlé rty.

A tihle? Ti už aby zapracovali na rozvodových papírech, pokračovala zatrpkle při pohledu na postarší manželský pár, přičemž měl jak jeden, tak druhý skloněnou hlavu k svému smartphonu. Dívka jako vždy děkovala bohu za to, že v tomto světě není možné, aby jí někdo viděl do hlavy a četl ty nemístné myšlenky, jež ji při pohledu na tyto lidi napadaly. S klopýtnutím doběhla dívka klasicky opožděné chicagské metro. Jakmile se za ní zavřely dveře a ona zůstala uvězněná mezi cizími lidmi a svými ranními pochmurnými myšlenkami v rozvrzané pojízdné krabici, jež rozhodně nenabízela nějaký komfort, musela si oddechnout. Žádný pár v dohledu. Znenadání si však vzpomněla na něco, co jí při oslavě devatenáctých narozenin řekla její babička.

-

„A ty se před těmi hochy hodláš schovávat věčně?" podívala se na ni nechápavě babička Elizabeth. „Copak chceš uschnout jako stará větev, ty náno?" rozhořčila se, když zjistila, že si Sophia za celých svých devatenáct let nezvládla udržet vztah delší než měsíc. „Pevný vztah, to je něco, o co by v dnešní době měla usilovat každá rozumná žena!"

„No, já...," nenacházela slova dívka.

„To víš, že si časem někoho najde, babi. Jen jí nech, ještě má čas," zastávala se dívky matka, avšak Sophii to po tak silném výroku nijak zvlášť nepomohlo. V hloubi duše totiž věděla, že její matka v tomto zastává stejný názor jako babička Elizabeth.

-

Sophia nad tou ošklivou vzpomínkou pouze zavrtěla hlavou, ponořila si bradu do své oblíbené chlupaté šály a nechala se unášet drcáním a tlumenými zvuky městské nadzemky. Vztahy nebyly nic pro ni, tak proč se jimi vůbec zabývala?

-

„Tak kolik dneska?" otázala se s úsměvem dívky její nejbližší přítelkyně, když z modré omlácené školní skříňky vytáhla pár svých učebnic.

„Dva," protočila očima Sophia a uvolnila si pár knoflíků ze svého kabátu. „Myslím, že ten první pár dokonce chodí k nám do školy."

„Tak ten je za extra body," pokývala hlavou Paula a svoji skříňku z bouchnutím zase zavřela. „Mimochodem, když už jsme u těch párů, nechceš dneska se mnou a Paulem na véču do Halls? Mají tam slevu na všechny chody, který jakýmkoliv způsobem obsahují tuňák."

„To mi říkáš kvůli mojí alergii na tuňáka nebo na páry?" zkřivila obočí prozíravě dívka.

„Říkám to, protože mám dneska náladu si z tebe utahovat už od rána," zasmála se její kamarádka. „Fakt si myslíš, že je tuňák tak super, že by kvůli němu dávali slevu?"

„Možná když je zkažený," pokrčila rameny Sophia, mávla Paule na pozdrav a vydala na svoji hodinu.

-

Bylo svým způsobem ujeté, ale také pekelně úžasné, že Paula našla svého Paula. Paula a Paul. Paul a Paula. Že to bylo drobně infantilní, byla jedna věc a to že to bylo jistojistě osudem dané zase druhá. Stalo se to vlastně loni v Nepříliš Vyhlášeném Bistru (to bistro se tak skutečně jmenovalo). Paula tu se Sophii zajídala svůj žal z rozchodu s klukem, který vypadal jako Billie Joe Armstrong, když k nim najednou nakráčel sympatický mladík s tím, že ještě nepoznal nikoho s tak obrovským apetitem. Nebyla to sice balící fráze roku či nejromantičtější výrok dne, avšak Paulu ten mladík okamžitě okouzlil. Když ještě ke všemu zjistila, že se jmenuje Paul a hraje na kytaru, bylo jasno. Do týdne spolu začali chodit.