The Clue [CZ]

0.01. Tam, kde to začalo

Bum. Zvuk, který jsem zaslechla, když jsem se další den probudila. Ve skutečnosti jsem ale nic neslyšela. Byly to halucinace. Chvíli mi trvalo než jsem si uvědomila, že si nic nepamatuju. Co se sakra stalo? A kde to jsem? Zřejmě v nemocnici, ale proč?

Ťuk ťuk. Za chvíli přišla doktorka, kterou jsem znala moc dobře, protože mi pomáhala s mými problémy. Krátkovlasá blondýna s vysokým culíkem, která se za jakýchkoliv okolností na své pacienty usmívala. Doktorka Mendezová. Do mého pokoje naklusala se dvěmi sestrami a primářem. ,,Jak se cítíte?" zeptala se, když přišla blíž k lůžku. Nevěděla jsem, co mám odpovědět. Vždyť jsem si nepamatovala, co se stalo. Mám lhát nebo říct pravdu? Nepotrpím si na stěžování, přijde mi to hloupé. Upřímnost vyhrává nadevše. Nadechla jsem se, když se ve dveřích objevil on. Frank Hale. Můj kolega z forenzního oddělení new yorské policie. Vypadal potěšeně, nicméně sestry se moc netvářily a já věděla, že vyhraje druhá možnost. Lež.

,,Dobře, myslím," vyhrkla jsem, abych dlouho neotálela se svou odpovědí. Doktorka se na mne podezřele podívala, změřila tlak a rázem byla fuč. Jakmile poslala sestry na pokoj č. 98, Frank zavřel dveře a přistoupil blíže. Chvíli jsme oba mlčeli, pak se na mě podíval a řekl:,,Kde jsi byla?". Vzhledem k tomu, že prvně vyhrála lež, tak jsem se nyní rozhodla pro pravdu. Kdybych byla upřímná, nemělo by to tak velký dopad na moji práci. Jsem detektiv, nemohu si dovolit přijít o práci, když jsem jí obětovala všechno. Pokud se rozhodnu pro lež, co mám jako říct? Že si nepamatuju nic od chvíle, co jsem se vydala na tajnou misi do Toronta? Proboha, jak bych asi vysvětlila, že ležím ve špitále zrovna v New Yorku? Neměla bych náhodou být v Kanadě? Bla bla bla. Už to slyším. Všechny ty nesmyslné otázky, na které neznám odpověď. Jenže jestli se přijde na to, že jsem lhala, mohla by má kariéra být pěkně v háji. U nás je důvěra velmi důležitá. A já jim věřím. Frankovi, Erin i Jacksonovi. Zkrátka celému týmu. Stejně si nemám co vymyslet, nemá to smysl, když nic nevím.

,,V Torontu, ovšem," snažila jsem se vyvlíknout z otázky, kterou mi Frank položil. Nebyla to evidentně nejlepší odpověď a měla jsem si ji lépe promyslet, nicméně už jsem ji vypustila z pusy a nelze to vrátit zpět. Frank se zarazil a pohlédl na přístroj, který monitoroval můj systém. Tikot srdce, dýchání i tep. Chvíli si jej prohlížel a oba jsme mlčeli. ,,Jak se má Erin a Jackson?" zeptala jsem se, jakoby moji přechozí odpověď nikdo neslyšel. Frank se otočil a řekl:,,Měli jsme o tebe starost, co se stalo v Torontu?". Mlčela jsem. Tentokrát se tomu nevyhnu, ani kdybych chtěla. Budu muset říct pravdu o tom, že nemám tušení, co se dělo posledních pár dnů předtím, než jsem se probudila zde, přilepená k lůžku, napíchnutá na přístroje a s amnézií. Vymazal mi někdo paměť? Nesmysl. Mám jen okno, to se stává, když jsou lidé delší dobu v umělém spánku. Byla jsem v umělém spánku, nebo ne? Co když už tu ležím nějakou chvíli, uběhly týdny a já mám pocit, že je normální říjnový den? Je vůbec říjen?

,,Já nevím, Franku," vyšla jsem s pravdou ven. Rychle otočil hlavou a místo okna koukal na mě jak se utápím v nevědomosti. ,,Já to věděl," zašeptal Frank. Vstal, přišel blíž k oknu, rozhlédl se a následně se vrátil zpět k posteli. Najednou mi vyhrnul rukáv a já uviděla něco, co jsem předtím neviděla. Vytetované malé číslo 86 na mém předloktí. ,,Co jsi věděl?" vykřikla jsem, když Frank zkoumal mé tetování, které tam nikdy dřív nebylo. Neodpověděl. Stále hleděl na mé tetování a začal studovat náramek, kde bylo napsáno jméno pacienta a číslo pokoje:

Leah Ray
Pokoj č. 86.

,,Franku!" vykřikla jsem podruhé. Už mě nebaví jeho neustálé mlčení, chci vědět, co se stalo. Nereagoval hned, ale za chvíli vstal a řekl:,,Musím za Erin a Jacksonem, tohle budou chtít vidět.". Ale co budou chtít vidět? Co se sakra stalo v Torontu?