Odrazy všech mých všedních radostí
Mají nádech zlosti.
Svět je jen směs malého, bezvýznamného ticha.
Tuším, že mi do očí vniklo pár střepů
Nekonečné šedosti s tím tichem.
Snad ze zrcadla ledové královny.
Směje se otravným, krákavým smíchem.
V očích si ty střepy stále hledám
Vidím sto tváří a jen pár z nich jsem já.
Udělám to sama - protože prý - jak se zdá
V mém odraze se nikdo než já lépe nevyzná.
Střep za střepem pomalu vybírám,
Svírám v dlani pinzetu a tahám je ven,
Ven na světlo světa, ven, ven.
A krvavé otisky na nich se lesknou,
Když zlehka cinkají a do misky padají
Pokoj mi nedají.
Ten jeden, největší, snad bolí nejvíc
I tak jej vyrvu ven
Jsem jako kouzelník.
Nacházím stále víc a víc, a je tam vše.
A když jsem hotová,
Nezůstane vůbec nic.
Jen pár střepů a trocha krve
Daleko více než napoprvé.
Většina ledu z vlastních žil
Roztaje.
Odrazy všech mých všedních radostí
Měly nádech zlosti.
Svět byl jen směs malé, bezvýznamné šedosti s tichem.
A ledová královna se vzdala svého smíchu.
Rozložená na sto střepů leží,
v tom malém, bezvýznamném tichu.
