Už se stmívalo a já byl opět sám u stolu s večeří. Marinette donesla na stůl poslední talíř s jídlem a zmizela jako duch z místnosti. Dneska byla obzvláště zamlká, až mě malinko zajímal důvod, proč jsem na svojí adresu slyšel jen jednu hloupou poznámku. Odpoledne jsem jí zahlédl jak sedí na terase a nic nedělá, což bylo u její osoby až podezřele neobvyklé. Vždycky byla tak plná života a síly, že nevydržela chvilku na jednou místě. Dneska jak kdyby chodila z posledních sil a chystala se umřít, až jí spustím z dohledu.
"Kde je Chloé?" řekl jsem v půlce večeře do místnosti, protože mi bylo jasné, že mě poslouchá.
"Nevím." dostavila se k mým uším vzápětí strohá odpověď.
"Fajn." skvělý, dneska jí nestojím ani za to rýpání, že jsem největší krypl a idiot ve vesmíru.
Po večeři jsem chtěl do své ložnice a být sám, tak mi pomohla mezi dveře a se slovy, že už nic nechci odešla sklidit ze stolu a pak po svém. Díval jsem se přes prosklené okno a nechal plynout čas. Docházelo mi jak moc mě samota změnila a po čem jsem celé roky snil, teď ze srdce nenávidím.
Musel jsem usnout, protože jsem se okolo desáté hodiny probudil celý ztuhlý na vozíku u okna. Venku byla tma, nevím proč si vzpomněl na dětství a dostal obrovskou chuť na horkou čokoládu, jak dětinské. Místo toho, abych zavolal Marinette, jsem se do kuchyně vydal sám. Všechno bylo tak hrozně vysoko, že mimo lžičky jsem neměl šanci cokoliv si vzít.
"Jsem fakt k ničemu." zaklel jsem a snažil se natáhnout pro hrneček, až jsem na zem shodil nedopatřením lžičku.
"To bych neřekla, spíš ten hrnek je vysoko, jako všechno v téhle kuchyni." ozvalo se těsně za mnou.
Pohledem se mi vyhnula jak jen to šlo, zvedla ze země lžičku a podala mi z poličky hrneček, který jsem se snažil jakou dobu sundat. Během chviličky snesla všechno co bylo potřeba, abych si onen lahodný nápoj mohl začít připravovat. Nechala mě všechno si udělat po svém a jen mi dělala u sporáku prodlouženou ruku. Snad poprvé od doby co jsem na vozíku, jsem zažil s ní pocit, že stále něco malého dokážu, byl to neskutečně příjemný pocit.
"Já . . ." chtěl jsem jí poděkovat za pomoc, i když obrovský kus práce jsem odvedl já sám.
"Hlavně mi neděkuj." uzemnila mě jedním tvrdým pohledem a odvrátila své oči opět co nejdále od těch mých.
"To jsem neměl ani v plánu . . . ehm . . . podej mi ještě ze skříně marshmelouny." totálně mě svojí odpovědí tak uzemnila, že se vrátilo moje ego zpět.
Jen kývla hlavou a přesunula se na druhou stranu kuchyně, kde si vzala stoličku a vrátila se i s ní ke skříni. Jednou nohou si na ní stoupla, druhou se kolenem zapřela o kuchyňskou linku a snažila se natáhnout do nejhornější police pro to co jsem žádal. Během toho jsme měl už dost prostoru si prohlédnou co má na sobě a že podezřele kulhá na jednu nohu. Tmavé oblečení nosila stále, ale dneska ho měla místy jakoby něčím nasáklé. Díky natažené ruce se jí vykasala část rukávu u košile a já spatřil něco co vypadalo jako jizvy.
"Mám." slyšel jsem jí zamumlat pro sebe a viděl jak jde zpět ke sporáku.
Položila je přede mě, abych si jimi mohl ozdobit čokoládu a vrátila se zpět uklidit stoličku. Nešlo mi k ní, že by si sama ubližovala, ale taky co jsem mohl vidět, byla tady relativně tma.
"To nejsou správné." vypustil jsem, když už byla z kuchyně pryč.
"Cože? Jiné tady v kuchyni nejsou." řekla z jídelny a vrátila se ke mně zpět.
"Nathalií, koupila špatnou značku." respektive, objednala špatnou značku, už se mi o domácnost nestará jako dřív.
"A to vadí?" zeptala se skoro tak hloupě jako to dělává Chloé.
"Vadí, ale to ty nepochopíš." obořil jsem se na ní.
"Tak to máš pravdu, nějak to nechápu, ale to je jedno . . . jak se jmenuje ta správná značka?"
"Proč to chceš vědět?" úplně mě přešla všechna radost i chuť a to jsem nadával, že se mnou celý den nemluví.
"Abych to věděla?" víc dětinskou odpověď mi na otázku dát nemohla.
"Stejně se ve městě nedají koupil." vyprskl jsem na ní a div jí vozíkem nepřejel nohy.
Vrátil jsem se zpět do pokoje bez její pomoci. Bylo už pozdě tak jsem se přesunul
postele a snažil se znovu usnout, nešlo to. Pořád jsem musel myslet na to co se stalo v kuchyni. Už jsem byl skoro v polovičním spánku, když se rozrazily dveře a v nich stála úplně na sračky moje opilá manželka. Skoro okamžitě se po mně začala plazit, táhlo to z ní a co hůř cítil jsem vůni jiného borce. Sice se kurvíme oba navzájem, ale já vždycky pach té druhé smyji ze sebe, než si to jdu rozdat s ní.
"Jdi do prdele Chloé." zařval jsem a hodil vztekle první věc, na kterou jsem dosáhl.
Vyděsilo jí to natolik, že ihned vypadla ve spodním prádle z mého pokoje a já měl klid. Zhasl jsem druhou lampu u postel, která můj házecí útok přežila ve zdraví a snažil se znovu uklidnit. Já se snad dneska v noci nevyspím, nejdřív jedna a pak druhá, pomyslel jsem si. v tichu místnosti, jemně zavrzaly dveře, super teď se bude chtít umytá usmiřovat sexem.
"Snad jsem tě někam poslal, tak vypadni." dneska jsem fakt už neměl sílu.
Do místnosti vešla osoba a potichu za sebou zavřela, což bylo divné. Chloé takhle nikdy a za žádné situace nechodí. Donutilo mě to opět rozsvítí jednu ze dvou lamp a podívat se na narušitele. Zablácené oblečení, bez bot s rozcuchanými vlasy stála černovláska před mojí postelí a mžourala očima, aby si rychleji navykly na umělé světlo. Vypadala hrozně a docela i zapáchala.
"Co tady chceš." řekl jsem vyčerpaně, do tohohle pokoje si fakt chodí každý ať má zákaz nebo nemá.
"Uklidni se, ano." řekla mírně a popošla ke mně blíž.
"Vypadni." zaprskal jsem jak kočka.
"Neboj, nemám chuť tady s tebou být."
"Tak to si sem neměla ani chodit."
"Něco jsem ti jen přinesla."
"Nic jsem nechtěl."
"Chtěl, jen si o to tvá arogance neřekla." ušklíbla se.
Položila na noční stolek pytlík, který byl vzpomínkou na mé dětství a vybídla mě, abych nastavil ruce. Až teď jsem si všiml hrnečku a zaznamenal vůni ještě horké čokolády, kterou jsem prvotně označil za zápach.
"Kde jsi to vzala?" řekl jsem nevěřícně a hned jsem si je začal sypat do hrnečku a pochutnávat si na nich.
"Nevzala, koupila." opravila mě.
"Ten obchod je odsud skoro 90 km." otevřel jsem pusu dokořán.
"Měl by si jí zavřít, nebo už ti nespadne, když ti povím, že jsem do toho obchodu šla tam i zpátky pěšky." řekla se smíchem v hlasu a já nechápal.
"Ale proč?" věděl jsem, že auto si vzít nemohla, když ho měla Chloé a navíc opravdu vypadá jako kdyby do toho obchod, co má nonstop otevřeno šla pěšky přes les.
Na to nic neřekla, jen posbírala poházené oblečení Chloé a upravila mi deku u nohou, za což jsem byl rád, špatně jsem se tam natahoval.
"Marinette." zakřičela Chloé až jsem oba sebou trhli a ve stejnou chvíli protočili očima.
"Musím jít." řekla a já se na ní s menším úsměvem kývl.
Než jsem usnul do třetice, honilo se mi hlavou jediné. Proč to pro mě udělala, když mou maličkost nesnáší? Neudělala to, aby se mezi námi vztah zlepšil. Nestála o to se spřátelit, co tedy byl ten pravý důvod? Tak usilovně jsem nad tím přemýšlel, až jsem si do zbytku čokolády nalil skoro celou placatku whisky, kterou jsem měl schovanou za polštářem.
Krásné pondělí všem. 😘
"Co bylo tedy důvodem?" Chudák Adrien nad tím musí přemýšlet a já taky 😂 jakou máte vy úvahu o tom, proč Marinette šla a přinesla to co chtěl, ale neřekl si o to? 😅🤔
Děkuju za všechny komentáře i hvězdičky, stále jsem ve skluzu a nestíhám odepisovat. Hlavní je, že kapitoly vychází pravidelně. 😌
YOU ARE READING
Diamant samotného nebe
FanfictionRozmazlený Adrien má život jak z pohádky, dokud ho jednoho dne nepřepadne žárlivost a shodou okolností se dostane na vozík. Jeho dosavadní partnerka využije situace, ale pozdě jí dochází jak velké sousto si se svatbou s ním ukousla. Povolá tedy jedi...
