Vím, že bude můj

11.Díl-Po tom

Dalších natáčecích dnů jsem se nezúčastnila. Ve škole probíhal smutek a mou povinností bylo se zúčastnit celého ceremoniálu s ředitelem, který měl dojemný proslov o Justinovi a jeho úspěchu. Samozřejmě si neodpustil varování před drogy a alkoholem a slíbil přísnější kontrolu na škole. Věděla jsem, že nic z toho, co řekl, se nestane. Byly to jen plané sliby, které měli veřejnosti zalepit ústa.

Protože náš vztah s Justinem byl pro školu veřejný, nevyhnula jsem se častým pohledům studentů. Někteří mě litovali, druzí nechápali, jak se mnou Justin mohl být. Ředitel navrhnul otci psychologa a ten souhlasil. Docházela jsem k němu dvakrát týdně, vždy na hodinu. Byla zajímavé mluvit o svých pocitech, jelikož ani já sama jsem je neuměla popsat.

Jak se cítím? Divně, ale po praktické stránce mi to hodně usnadní cestu k Zaynovi. Nemohla jsem přece dopustit, aby mě vydíral! Mám potíže se spánkem? Ne, spím bez problémů celou noc. Mám sebevražedné sklony? Rozhodně ne. Já nejsem ta, co by měla zemřít. Jaké to bylo, když jsem viděla Justina ležet na zemi? Vlastně ani nevím. Jedna polovina chtěla, aby se neprobudil a druhé bylo líto, že zemřel. Měl přeci život teprve před sebou. Ale nešlo to jinak.

Samozřejmě jsem tohle nikdy neřekla nahlas. Vycházela jsem z toho, co jsem věděla z okolí. Pitva prokázala zástavu srdce po užití nadměrné dávky extáze. Viděla jsem, že by si to vzal? Ne, přišla jsem později. Měl s tím zkušenosti? Nevím, občas býval nějaký divný, ale přisuzovala jsem to tréninkům. Spoustu a spoustu otázek od policie a jeho rodičů. A pak se začaly věci spojovat.

Informace, že Justin dostal stipendium na sportovní univerzitě naprosto pasovala k závistivým kecům, že poslední dobou hrál lépe. Lidé sami skládali příběh o Justinovém úspěchu díky drogám. A já jen mlčela a hrála dál svou roli zlomené přítelkyně. Po měsíci vše utichlo. Stále se ještě našel někdo, kdo si občas vzpomněl na tuhle nešťastnou událost, ale život šel dál.

Psycholog usoudil, že jsem emocionálně vyrovnaná a psychicky smířená se ztrátou a zrušil naše sezení. Rodiče měli stále strach a tak se mě snažili nenápadně pozorovat a brát ven. Bylo, až dojemné, jak jsem pro ně po dlouhé době priorita v jejich životě. Kluci mi krátce po tom, co zjistili, že Justin zemřel poslali květiny. Občas se ozval Niall nebo Louis, aby se zeptali, jak se mi daří a tím to končilo. O Zaynovi jsem věděla jenom ze sociálních sítí. A ty říkaly, že si právě užívá čas se svou snoubenkou.

„Veroniko, máš tu návštěvu,"oznámila mi mamka, když jsem scházela do kuchyně. Pohledem jsem se zastavila na příchozí osobě a nemohla uvěřit svým očím.

„Perrie, co tady děláš?"zeptala jsem se překvapeně. Ona byla poslední člověk na planetě, kterého bych čekala ve své kuchyni.

„Promiň, přišla jsem, asi nevhod. Jen mě napadlo, že by se ti možná hodila nějaká společnost. Jdeme se Zaynem a Louisem do kina, nechceš se přidat?"

Překvapeně jsem na ní zůstala zírat a nevěděla, co říct. To po mě chce, abych ji s Louisem dělala křena? Na druhou stranu, nedalo by se to využít v můj prospěch?

„Samozřejmě, půjdu moc ráda."