Phoenix [HP]

27.

  „Jen bytost nejčistší duše a pevné vůle...""Zlato běž! Neotáčej se!" „...Zrozena z dávného zla a čisté krve..." „Mami! Tati!" „...Na konci utká se s tou..." „Moc tě milujeme. Pamatuj si to. Vždy ti budem nablízku." „Queenie!" „Crucio!",,...Jež vládne temnotou.",,Queenie!",,Queenie!"
Dívka se s leknutím probudila, až málem spadnula z postele. Tváře jí hořely a čelo měla zpocené. Byla to noční můra, či nějaká vize, co jí narušilo poklidný spánek. Pamatovala si to tak živě. A přesto jako kdyby vůbec. „Queenie! Vstávej už konečně!" klepal jí kdosi neustále na dveře.
Queenie jako kdyby se až teprve teď vzpamatovala. Jsou přeci Vánoce! Rychle přes sebe přehodila zelený huňatý župan, který dostala předčasně darem od Scorpiuse k Vánocům a mírně vlhké vlasy od potu si nahrnula dozadu. Prudkým pohybem otevřela dveře a na prahu se málem srazila se svým nejlepším kamarádem s medovými kudrlinkami a nadšeným výrazem. Lysander miloval Vánoce. Queenie je dřív milovala také. Především v době, kdy byla jejich tetička Eileen ještě mezi nimi.
Ani se nestihla nadechnout a pohltila jí hřejivá náruč vyššího chlapce, jenž voněl vždy po čokoládě. Zřejmě si všimnul jejího povadlého výrazu. „Nejsi sama Queenie. Hlavně nebuď smutná. Mám tě moc rád, pamatuj si to." šeptal chlapec své kamarádce do ucha a poté jí políbil na temeno hlavy. Dívka se s vděkem usmála a kývla hlavou.
„Jak jsi se sem u Merlina vůbec dostal?" podivila se poté, co si všimla, jak Lysander bez problému stojí před dívčím pokojem nad schodama. „Myslela jsem, že ty schody jsou pro všechny kluky začarované." Lysander se lišácky ušklíbl. „Nevím, jestli sis toho má drahá Queenie všimla..." začal a hrdě přitom vypjal hruď. Vypadal tak komicky, že se Queenie začala tiše chichotat. „Ale já jsem prosím hrdý Poberta! Geniální mozek celého společenství. Druhý příchod Náměsíčníka, stvořitele Pobertova plánku..." „Pobertova plánku?" přerušila ho zvědavě Queenie v jeho řeči. Lysander okamžitě zkameněl, jelikož mu došlo, že řekl něco, co rozhodně říct neměl. Raději se otočil na patě a začal urychleně sbíhat schody. Nestihl to a schody se změnily ve skluzavku. Přistál tvrdě na zadku, ale okamžitě vstal a došel si sednout do křesla u krbu. Queenie mu ovšem byla hned v patách.
„Co je to Pobertův plánek?" sedla si vedle něho na gauč a zadívala se na něj nesmlouvavým pohledem. „A ne. Nepokoušej se měnit téma nebo ignorovat mou otázku Lysandere Scamandere. Je-li ti má přítomnost milá, odpovíš mi." Lysander zaúpěl. Byla tak tvrdohlavá. Občas ho to opravdu vytáčelo.
„No, ehm. Pobertův plánek je...Víš co? Podívej se sama." začal z kapes vytahovat jakýsi ušmudlaný kus pergamenu. Vypadal napohled naprosto obyčejně. Dívka z něj však cítila jistou dávku magie. Zvědavě se pro něj natáhla, ale chlapec svou rukou hbitě uhnul. Překvapeně k chlapci vzhlédla. Lysander držel pergamen pevně ve své ruce a vážně se jí zahleděl do očí. Ten pohled byl až komický, jelikož tento chlapec se nejraději jenom smál.
„Queenie, musíš mi ihned tady svatosvatě slíbit, že o tom, co ti ukážu nikomu ani necekneš. Je to tajemství našeho úspěchu. Jestli kluci zjistí, že jsem ti plánek ukázal, ukamenují mě zaživa." díval se jí zpříma do očí. Vypadal najednou, tak jinak, když byl opravdu seriózní. Vypadal zkrátka jako jeho bratr. Queenie také zvážnila a vztyčila prsty ve znamení slibu. „Přísahám na svou čest, že o tom co uvidím ani neceknu."