Phoenix [HP]

44.

Byl to již týden od famfrpálového zápasu, ve kterém tak zářně zvítězil Nebelvír v čele se svým nadaným chytačem. S přibývajícími vítězstvími Nebelvíru rostla také Jamesova popularita. Nejedna dívka se za mladým chytačem otočila se zasněným pohledem. A James, i přesto jak rád byl středem pozornosti, stál jen o to, aby se na něj tímto pohledem dívala pouze jedna osoba.
Queenie se tento čas cítila osaměleji než obvykle. Lysander trávil většinu času s Poberty na vymýšlení a provádění různých fórků a žertíků a zbytek volného času poté trávil vykonáváním školních trestů. Olivia prožívala bouřlivé období se svým mrzimorským přítelem, a tudíž s ní nebyla kloudná řeč. S kým kloudná řeč byla, byla zrzka Rose, která však nejraději trávila čas v knihovně nad tlustými bichlemi nebo klábosením o nově načerpaných vědomostech z hodin. Queenie si všimla, že její vyčerpávající povaha místy vyháněla i knihomola Lorcana, se kterým již od prvního ročníku tvořili studijní kroužek. Naopak si všimla, že více než s nimi tráví Lorcan čas se svou tichou havraspárskou spolužačkou Pen. Queenie chyběl také čas trávený se svými zmijozelskými přáteli. Bohužel Eliot se jí od posledního zápasu obloukem vyhýbal a jelikož spolu neměli mnoho společných hodin, neměla ho kdy zastihnout. A do sklepení mezi hady se jí za ním opravdu nechtělo. Ne, že by měla takový strach, ale nechtěla se pouštět do zbytečného konfliktu, který Zmijozel rád vyvolával. Speciálně taková Helene Flintová, vyhublá, černovlasá a přelíčená dívka, čekala na jakoukoliv záminku pro konflikt.
Po dvou týdnech to však Queenie již nevydržela. Byla pochmurná listopadová sobota a rudovlasá čarodějka neměla výjimečně co na práci. Celý den jen posedávala v pokoji, či ve společenské místnosti u teplého krbu. Všechny úkoly měla vypracované a nic navíc do školy dělat nechtěla, tudíž dnes svou pihatou přítelkyni do knihovny nedoprovodila. Olivia již po snídani zmizela s tím, že už jí to nebaví a musí se s Nathanem rozejít. A rozcházela se s ním asi doteď.
   Vrzly panty obrazu a do místnosti vešel přesně ten člověk, kterého potřebovala. „Lysandere!" křikla na něj očividně příliš hlasitě, jelikož se za ní otočilo více lidí, než potřebovala. Lysander vypadal překvapeně, ale s převelikým úsměvem se ke své oblíbené kamarádce vydal. Dosedl vedle ní na teplý gauč a pocuchal jí bratrsky vlasy. Queenie se na něj hraně zamračila, ale poté se jí koutky úst roztáhly do sladkého úsměvu.
   „Ale ale. Tenhle pohled já moc dobře znám. Copak potřebuješ květinko?" rozesmál se kučeravý chlapec svým zvonivým hlasem. Queenie na něj vyplázla jazyk. „Jenom takovou drobnost od mého nejlepšího kamaráda." Mrkla na něj spiklenecky. „Roky čekám na to, až si o Jamieho číslo řekneš." Zakmital na ní obočím. „Au!" promnul si Lysander rameno, do kterého ho před pár vteřinami dívka udeřila. „Ty máš teda páru holka." „Nebuď princezna Lysandere. Potřebovala bych pomoct někoho najít. A znám takovou věcičku, díky které by to nemuselo trvat ani celý den." Opět upřela ty své velké oceánové oči na chlapce vedle ní. Ten se nejistě ošil. „A koho tak moc potřebuješ najít?" zeptal se poté zvědavě. Queenie se však zamračila. „A není to jedno? Půjč mi ten plánek a já si ho najdu sama." Nechtěla Lysanderovi říkat o jakou osobu se jedná. S takovou by jí rovnou poslal k šípku. „Já ti nevím Queenie. I kdybych chtěl, plánek má teď James." Chlapci se zablýskalo v očích. „Víš co, jdi se na to Jamese zeptat sama. On ti ho velmi rád půjčí." Vyzývavě se zakřenil na svou kamarádku. Ta však v obličeji zbrunátněla a hlasitě si odfrkla. „To bych radši dala pusu vlkodlakovi než jít o něco prosit Pottera."
   „Ale s Potterem by se ti to líbilo víc Ollivanderová!" ozval se ten známý nevítaný hlas od schodiště do chlapeckých ložnic. James Potter jedním pohybem přeskočil gauč a rozvalil se na druhé straně vedle Queenie. Nezapomněl si přitom prohrábnout své nezkrotné husté vlasy. V očích mu hráli čertovské plamínky. Ty však byly brzy uhašeny tou oceánovou modří, když na něj Queenie vrhla jeden ze svých otrávených pohledů, které si do zásoby schovávala speciálně pro něj. „Co na to říkáš Ollivanderová. Ty, já, Prasinky, příští sobota?" vrhl na ní jeden ze svých okouzlujících pohledů. Jedna třeťačka, sedící opodál, se nad tím pohledem rozplývala, ale rudovlasá čarodějka sedící přímo vedle něj se zatvářila více než znechuceně. „Ani za milion chycených zlatonek Pottere!" odsekla mu rázně a začala se zvedat z gauče. „Uvidíme se Lysandere." Pronesla ke svému kamarádovi předtím, než věnovala poslední pobouřený pohled tomu dle ní egoistickému frajírkovi a odkráčela ze společenské místnosti do útrob hradu.
   James se za ní dlouze díval, zatímco se jejich společný kamarád skoro válel smíchy. Nic si z těch řečí a pohledů, které na něj jeho vysněná dívka vrhala, nedělal, jelikož jakákoliv pozornost, kterou mu věnovala mu byla milá. I přesto by však dal cokoliv za to, aby se na něj jednou podívala tak, jako se dívala na Lysandera nebo mladého Notta. Ale přes své stálé nezdary věřil, že to jednou dokáže. Že tuto zlatonku jednou chytí.

Dívka naštvaně kráčela chladnými chodby hradu. Neměla žádný cíl. Potřebovala ze sebe zkrátka vychodit Potterovu přítomnost. Nekoukala však na cestu a do někoho prudce narazila. „Queenie?" ozvala se překvapeně osoba nacházející se pod jejím tělem. Jakmile mu pohlédla do obličeje zrudla jako rak. „Ahoj Maxi." Usmála se nervózně a začala se z něj urychleně zvedat. Poté mu nabídla ruku a pomohla mu se opět postavit na nohy. Když pak stanul naproti ní, viděla opět ten velký výškový rozdíl. „To je milé překvapení." Zasmál se chlapec a upravil si svou černou koženou bundu. Queenie si ho prohlédla a musela uznat, že mu to sluší. Černé vlasy, stejné barvy jako to pako Potter měl rovné jako hřebíky, zato ale v lehkém rebelském rozcuchu. Roztrhané džíny a kožená bunda to podtrhovala. Queenie pak shlédla na své oblečení. Šedé tepláky a bílý obnošený svetr. Ihned se zastyděla a zrudla ještě víc. „Sluší ti to." Pronesl chlapec, jako kdyby ji četl myšlenky a chtěl se jí vysmát. Když mu však Queenie vzhlédla do očí zjistila, že to myslí upřímně. „Omlouvám se." Vypadlo z ní jen. Max se zasmál. „Vždyť se nic nestalo. Budu muset jít. Doufám, že se brzy uvidíme." Mrkl na ní a věnoval jí jeden ze svých krásných úsměvů. Poté co zmizel za rohem, plácla se Queenie do čela. „To jsem ze sebe opravdu nemohla vyplodit nic inteligentnějšího?" nadávala si v duchu. Bůhví proč se v chlapcově přítomnosti cítila tak mimo. Ale když si vzpomněla na ten jeho úsměv, ani jí to nevadilo. Otočila se a vydala se s výrazně lepší náladou zpět do nebelvírské věže.