Teach me - Czech Larry Stylinson AU "Trilogy"

Teach me love

  Ode dne, co jsem se na nějakou dobu stal Louisovým ‘učitelem’ uplynul téměř týden a já jsem ho od té doby neviděl. Byla to tuším středa a já se neodvážil do dneška vystrčit nos z domu. Dnes je neděle a bohužel už nevypadám tak nemocně, jako předtím, takže škole už se nevyhnu. Ani Louimu. Jak ho znám, bude dělat, že se to nestalo. Ale to já nechci. Nikdy nechci zapomenout. Možná měl pravdu, měl jsem víc kluků než on holek, ale láska? Tak na tu jsem zatím štěstí neměl. Poblouznění? Jistě, mnohokrát i neopětované, ale to co cítím k tomu hnědovlasému andělovi se snad ani nedá popsat slovy. Není to přímo láska, ale mohla by se z toho láska stát. Ale nesmím to dát najevo, nejsem připraven mu to říct. A on není připraven to slyšet.

Jako asi nikdy nebude.

V noci sebou neustále házím, kvůli naprosto nesmyslnému snu, kde jezdím na bělostném jednorožci s duhovou hřívou. Když doběhne k budově, vzdáleně podobné Louisově domu, snese se přede mě na zem okřídlené stvoření. Nejdřív chci utéct, ale nohy mě nechtějí poslouchat, stojím jako přikovaný na místě, vtom se ta věc otočí na mě a já spatřím lidský obličej. A ne ledajaký obličej, je to Louis, jeho křídla září jako roh jednorožce, jenž stojí opodál a spásá trávu. Anděl ke mně natáhne ruku, uchopí mou dlaň do své a -

Ozve se příšerně hlasité pípání budíku. V polospánku natáhnu paži a praštím do přístroje tak, až spadne na zem, kde ale bohužel stále křičí. No, nakonec bych stejně musel vstát. Spustím nohy přes okraj postele a postavím se. V hlavě se mi stále míhají obrazy z praštěného snu. Všechno se tam třpytilo, tak pozitivně, až přehnaně vesele, jako by mi naznačoval, že všechno bude v pořádku a že si pro mě můj anděl jednou přijde. Krucinál, normálně nejsem takový romantik. Hodím na sebe první oblečení, které mi padne pod ruku, vynechám snídani, do chodby křiknu ‘Ahoj’ na rozloučenou a zabouchnu za sebou dveře. Po celou délku cesty do školy se moje nálada zhoršuje a zhoršuje, když si uvědomím, že to přijde znovu. Pohledy všech těch odsuzujících lidí, nadávky a pomluvy. Člověk by řekl, že po roce se dá zvyknout. Ale na něco takového ne, zkrátka to nejde. Tím horší to je, když vím, že se té příšerné budovy musím vracet každý den, znovu a znovu.

Zamířím ke své skříňce, když vtom se ozve posměšný hlas: “Hej, Stylesi! Parádní cucflek, odkud ho máš? Počkej, já vlastně nechci vědět, s kolika buznama sis to o víkendu rozdával. Nebo je to rtěnka? Princezny nosívaj rtěnku.” Sakra, doufal jsem, že skvrna na krku už vybledla natolik, aby nebyla vidět. Skloním obličej k zemi, chci ho jen ignorovat a projít kolem, jako vždycky kolem každého homofobního idiota na týhle škole, ale dlaň na mém rameni mě zastavuje. Otočím se za sebe a spatřím Louise, který mě drží za paži a propaluje drobného zrzka vražedným pohledem.

“Tak hele, Vagnere,” osloví ho naprosto klidně. “Máš něco proti Harrymu? Protože jestli jo, tak máš něco i proti mně.”

“Jseš snad taky buzerant, Tomlinsone?” ušklíbne se a mně se sevřou vnitřnosti. Louisův stisk zesílí, zjevně napíná všechny svaly v těle. Ale to, co následuje, není očekávaný závěr ani pro mě, ani pro toho zakrslého parazita. Udělá dva rychlé kroky, napřáhne paži a pěstí vrazí Vagnerovi ránu do brady. Vhrknou mi do očí slzy, ale ne proto, že by mi ho bylo líto, ale proto, že Louisovi je jen představa toho, že by mohl být gay, tak odporná, až kvůli ní mlátí lidi kolem sebe.

Louis se znechuceně zadívá na kluka před sebou a dodá: “A jen pro pořádek, správně je to homosexuál, Vagnere.” Sevře pevně pěst a narovná všechny prsty. Trochu se mu třese ruka, asi mu dal pořádnou pecku. Natáhnu ruku a zatahám ho za rukáv. Podle pohledu, kterým se provrtávají, by to u jedné rány neskončilo. Otočí obličej na mě, vražedný výraz se změní na lehký úsměv, když obrací i zbytek těla.