Addicted || Larry Stylinson

Addicted - část 2 | Ups.

Dům se nijak nelišil od ostatních v kampusu, byl ale výrazně menší a zvenku vypadal neposkvrněný všemi činnostmi, o kterých Harry slyšel, že se zde provádějí - divoké párty nebo oddávání se nespoutanému sexu s kýmkoli, kdo má v krvi vyšší obsah alkoholu. Jeho mamka to také musela poznat, protože jí oči jen zářily. "Bude zde v dobré společnosti, pane Harrisone?"

"Mohu váš ujistit, že v té nejlepší." Na ředitelově tváři se opět objevil ten vítězoslavný úsměv. "Bratrstvo je zatím o sedmi členech, s Harrym osm. A ze všech volných míst v bratrstvech je tohle rozhodně nejlepší."

"Harry, zlatíčko, zvládneš to tu?" Anne si svého zmateného syna přimkla k hrudi.

"Jsem za oceánem, maminko, sem na mě nemůže," odpověděl tiše a objetí ji opětoval.

"Já vím, já vím, ale i tak," několikrát mu dlaní projela kudrnatými vlasy, "mám o tebe strach."

"Já větší, maminko, ty se za ním vracíš, ne já."

"Sice mě čekají krušné chvíle, ale já to nějak překonám." Políbila ho na čelo a pokračovala. "A pak se vrátíš zpátky do Anglie, ano?"

Harry ji přikývl do ramene. "Chtěl bych tvůj svetr, mami."

Anne se pustila svého syna a z tašky, kterou měla přehozenou přes, vytáhla vytahaný svetr pomněnkové barvy. Na něj položila bibli a malou, sametem potaženou krabičku. To vše předala Harrymu. "Chtěla jsem ti to dát při slavnostnější příležitosti, ale na tom teď nezáleží. A otevři si to až mém odjezdu, ano?"

Harry kývl na souhlas. Krabičku schoval do kapsy a svetr s biblí si paží přitiskl k hrudi. Nechal se opět políbit na čelo a pak už se jen otočil ke svému novému domovu. Nechtěl vidět, jak jeho mamka odchází. Od ředitele ještě dostal klíč.

Nejprve zkusil vzít za kliku, ale bylo zamčeno. Trochu se mu ulevilo, nemusel se hned střetnout se svými spolubydlícími. Na druhou stranu nevěděl, co si může dovolit, kam může jít, které dveře může otevřít. Vstoupil dovnitř a vydal se směrem, kde odtušil společenskou místnost. Kufr zanechal na chodbě, batoh schoval pod konferenční stolek a na něj bibli. Sám se oblékl do svetru, který na něm visel, a na pohovce se schoulil do klubíčka. Měl za sebou necelých dvanáct hodin letu a ani na pár minut se mu nepodařilo zamhouřit oka.

Očima těkal po místnosti, ale novým podnětům nevěnoval přílišnou pozornost. Víčka se mu klížila a zdálo se, že se konečně dočká vytouženého odpočinku. Pár desítek minut spánku mu přeci nemůže uškodit a otevření dveří ho při nejhorším vzbudí.

Nebylo tomu ani pět minut a do domu dorazilo sedmero rozjařených mladíků. Nebyli zrovna potichu, ale i přesto Harry nerušeně spal dál.

"Ehm, Liame? Zamknul's vůbec, než jsme odcházeli?" otázal se nejstarší a zastavil se v půli cesty.

"Jo, ještě jsem si to třikrát kontroloval, proč?" zavolal Liam na Zayna, poněvadž ještě s ostatními postával venku.

"A neměl dneska někdo přijet? Nenechal říďa vzkaz někde nebo tak něco?"

"Ne, proboha. O tom bych věděl! Co ti zas přeletělo přes nos?" nahlédl do dveří, ale viděl jen Zayna, jak poskakuje okolo a drží se za špičku boty, tak se zase odklonil zpátky.

"Někdo nám chrápe na gauči a já se málem přizabil o jeho kufr, sakra!" Zayn na hlase nešetřil, ale ani to nedokázalo unaveného Harryho probudit. Klidně si s mírným úsměvem dál pochrupoval a objímal si kolena. Liam venku se podivil a ihned se hnal dovnitř, následován zbylými chlapci.

"Kdo to je?" "Jak se sem dostal?" "Co tu dělá?" "Je roztomilý!" "Zmlkni, Mikey!" "Nic nevidím! Uhněte trochu!" Překřikovali se chlapci a snažili se vyskočit co nejvýše, aby viděli přes Zayna s Liamem, kteří stáli u vstupu do společenské místnosti.

"Nestůj tu jak trvdý y a běž zjistit, kdo to je. Ty jsi tu ten hlavní," zamumlal Zayn a strčil Liama do místnosti. Ten se zase ještě ohlédl, aby se přesvědčil, že všichni po něm chtějí totéž, a šel blíže k pohovce. Vzal neznámého chlapce za ramena a jemně zatřásl. To však nezabralo, proto zatřásl silněji a tiše na chlapce mluvil. Ten mlaskl, zavrtěl se a zamrkal. Když si všiml narušitele nad sebou, vyvalil oči a vyšvihl se do sedu. Kdyby Liam neměl rychlé reakce, nejspíše by se dost nepěkně srazili čely.

"Klídek, kámo, nemám v úmyslu tě zabít, jen trochu vyslechnout," pokusil se Liam Harryho uklidnit, ale nejspíše nezvolil vhodná slova, protože se Harry začal třást a v obličeji trochu zbledl.

"Dobře, jinak... Jak se jmenuješ?"

Harry na Liama nedůvěřivě hleděl a pak špitl: "Hhh-h-harry."

"Výborně, já jsem Liam a jen by mě a mé přátele zajímalo, jak si se sem dostal?"

"Mám odtud klíče, protože tu bydlím." Harry se zdál být klidnější, poznal, že mu od Liama nehrozí žádné nebezpečí.

"Odkud jsi? Máš zajímavý přízvuk."

"Jsem Brit," odpověděl Harry a spustil nohy na podlahu, aby si Liam k němu mohl přisednout. Ten však se od něj odvrátil a na někoho mávl. Harry byl překvapen, když se zpoza něj vyvalilo šest usměvavých chlapců, kteří vypadali velice mile. No, snad to nebude tak hrozné.