HRÁČ S ČÍSLEM 24

21. - GIGI

Současnost

Je devět večer, když konečně přemluvím Ellie, že je čas jít spát. Přečtu jí pohádku na dobrou noc, o které naštěstí pořád stojí, a pak se přesunu do koupelny. Shlédnu svůj odraz v zrcadle a v odrazu spatřím ženu, kterou místy ani nepoznávám.

Můj život se za poslední roky tolikrát zkomplikoval a já si myslela, že mě to nepoznamenalo, ale spletla jsem se. Je mi teprve 28, ale jako by se na mě dívala padesátiletá žena. Rty mám suché, kůži nezvykle bledou a oči mi nezáří tolik co dřív. Napadne mě, že už si ani nepamatuju, kdy naposledy zářily.

Vyčistím si zuby, opláchnu obličej a převléknu se do krátkého pyžama. Posadím se na pohovku tak, abych viděla na fotky na zdi nad ní. Dala jsem je sem už když jsme se s Ellie před pár lety nastěhovaly a od té doby jsem nevyměnila ani jednu z nich. Na většině jsme spolu jen my dvě, na těch zbylých jsem buď já se sestrami nebo Ellie s Dexem nebo kamarádkami. Ze všech těch fotek srší štěstí, ale teď si říkám, jestli se mi to štěstí odráží i v očích.

Stát se matkou byl pro mě splněný sen a i když jsem věděla, že mít dítě s Dexem není ideální, ani na moment jsem skutečně nezvažovala, že bych se ho zbavila. A když se narodila, žila jsem jen pro ni. Kojení, praní, žehlení a vaření, to byl můj každodenní chleba. Neměla jsem čas se zastavit, natož přemýšlet nad tím, že mi něco chybí. Ale poslední měsíce, když Ellie usne, nemyslím na nic jiného.

Na stole mi začne zvonit telefon. Natáhnu se po něm, vděčná za vytržení ze sebelítostivých myšlenek hovor přijmu, aniž bych se podívala na jméno volajícího. Když pak ale uslyším jeho hlas, něco se ve mně zlomí.

„Gigi?" ozve se na opačném konci. Zhluboka se nadechnu, protože najednou nedokážu popadnout dech. Čas kolem se zastaví a najednou jsem to zase jen já a on.

„Matty?" hlesnu a zlomí se mi hlas.

„Ahoj," pozdraví mě a já vím, že se usmívá. „Jak se máš?"

„Já-" zalapám po dechu. „Jak to, že mi voláš?"

„Chceš slyšet pravdu nebo přijatelnou verzi?" zasměje se.

„Jasně, že pravdu," odvětím a neubráním se úsměvu.

„Stýská se mi po tobě," prozradí mi, „a než mi stihneš připomenout, že jsme si slíbili, že se posuneme dál, řeknu ti, že jsem na to nezapomněl. Ale poslední dny myslím jen na to, jak moc chci slyšet tvůj hlas, a už jsem to prostě nevydržel."

Po tváři mi steče první slza. Kdyby tak tušil, že já poslední týdny ve volných chvílích nedělám nic než na něj myslím. Na to, co asi teď dělá. Na co myslí.

„Matty," šeptnu.

„Strašně moc se mi po tobě stýská."

Vzlyknu a přikývnu, přestože to nemůže slyšet. „Neměl bys myslet na svůj zítřejší zápas?"

Zítra hraje Boston proti Floridě poslední zápas, protože včera Florida srovnala skóre zápasů na 3:3. Takže zítra je čeká poslední, rozhodující zápas.

„Posledních sedm let se snažím myslet jen na hokej, G. Vydávám ze sebe všechno, trénuju jako by na tom závisel celý můj život, ale pořád to nestačí."

„Nestačí?"

Na moment se odmlčí, než znovu promluví. „Nestačí mi to ke štěstí, G."

„Ale-"
„Přijď na ten zítřejší zápas."

„Cože?"

„Potřebuju, abys tam byla."

Za celých těch sedm let jsem nešla na jediný zápas, přestože se mě k tomu táta snažil přemluvit. Jako bývalá hvězda Bostonu nám vždycky dokázal sehnat místa, ale já už o to nestála. Hledala jsem si další a další výmluvy, přestože táta moc dobře věděl ten pravý důvod, proč tam nechci. Nedokázala bych Mattea vidět naživo.

„Můžu ti sehnat dva lístky, pokud chceš jít s někým."

Z jeho hlasu poznám, že má na mysli nějakého muže. „Proč mě tam chceš, Matty?"

„Potřebuju tě vidět, Gigi."

Telefon mi zavibruje v ruce a když se podívám, kdo mi píše, zjistím, že mi přišel email od Mattea. Se dvěma vstupenkama do první řady. „Já nevím."

„Nemusíš se mnou mluvit, pokud nebudeš chtít. Jen tam přijď, prosím."

„Ale-"

„Hodinu po zápase na tebe budu čekat u zadního vchodu stadionu. Pokud se mnou budeš chtít mluvit, budu tam čekat. Pokud ne, pochopím to."

Po krátkém mlčení zaslechnu jeho ostrý nádech. „Měj se, G."