Střípky nenávisti

Líné ráno

Ráno leželi v posteli, oba znavení, nechtějíce vstávat si užívali klidného rána. Ale neměli čas. Oba si to uvědomovali. Museli najít Belatrix, než se něco stane, a že se stoprocentně něco chystalo, si byli více, než jistí.
"Víš, tak mě tak napadá, jestliže tu má něco za lubem nemůže tu být sama, musí tu mít pomocníka, vzpomínáš? Jako Voldy v prvním ročníku."
„Možné to je."
„Teď abychom hledali ne jednu, ale dvě zmije." Podotkla a on se zamračil.
„Narážíš na Zmijozel?"
„Ne, to se u nás tak říká." Vyvedla ho z omylu, posadila se a protahovala si záda.
Chvíli hleděl na tu její dokonalou křivku nahé kůže. V ranním slunci odrážela paprsky jako diamant. Její kůže totiž byla nezdravě průhledná. Viděl každou její žílu. Sakra viděl by i proudit krev, kdyby se trochu snažil. Jen v některých místech byla ta tenká kůže zvrásněná tím, jak byla protkaná bílými nitkami jizev. On sám jich pár měl, ale tolik ne. Vypadala, jakoby se na ní vyřádil šílený manuál a jeho znovu praštilo do mozku uvědomění, kdo jím nejspíš byl.
Měl tíživé nutkání dotknout se jí. Sevřít to její křehké tělo v náruči a nepustit jí do toho zlého světa, kde na ní číhalo jen samé nebezpečí.
Ale neudělal to.
Docela Potterovi rozuměl.
Ona opravdu vypadala jako porcelánová panenka, která se rozbije sotva do ní narazí slabý poryv větru, ale žílami jí kolovala ocel.
Byla silnější než vypadala.
A on to věděl.
Pocítil to.
A nikdy ani v životě by ho nenapadlo, jí podceňovat.
„A co ta její kočka?" Odkašlal si a hnědovláska se zamračila stejně, jako on před chvílí.
„Co máš pořád proti kočkám?" Zavrčela a on se dal do smíchu.
„Byl to jenom návrh." Zvedl ruce v obraném gestu.
„Může to být kdokoliv, to je to nejhorší. Ale myslím, že vím, jak na to přijdeme. Víš, jak jsi mě včera zatáhl do té učebny, všimla jsem si takové věci, jakoby si tam někdo něco chystal. Lavice byly dány úplně jinak... Do kruhu a na katedře, nebo spíše pod katedrou, byly rozházené nějaké divné dokumenty." Přemýšlela nahlas.
„Moje ego právě kleslo na bodu mrazu. To se fakt stíháš koukat po všem možném, i když jsi zrovna docela zaneprázdněná mým ptákem?" Nadzvedl pobouřeně obočí a donutil jí se smát.
„Zaprvé máš příšerný slovník, za druhé tvému egu to neublíží a za třetí jsem si toho  všimla, až když jsme odcházeli. Když jsem sbírala ze země zbytky svojí košili." Ujistila ho a on nadzvedl koutek úst.
"Protože tvůj pták vypíná můj mozek tak, že když je uvnitř mě, nedokázala bych říct ani NKÚ." Zašeptala smyslně do jeho ucha a on se napjal.
Chtěl po ní sáhnout a překulit jí pod sebe, ale ona vstala a vydala se zcela nahá po pokojí až ke křeslu, kde se válela jeho košile, aby si jí oblékla na sebe a on se nemohl rozhodnout, zda-li vypadá lépe nahá, nebo v jeho košili... Obojí totiž bylo zatraceně sexy.
„A co navrhuješ?" Nadzvedl se na lokti.
„Když jsme tady na hradě končili, Harry tu nechal svůj plášť. Řekl, že ho nechce a kdo ho najde, má ho mít... A já vím, kde je." Napověděla mu a u toho se vítězně usmívala.
„K čemu mi bude nějakej jeho podělanej plášť?" Podotkl během toho, co se rozhodl vstát stejně jako ona a oblékal si kalhoty.
„Neviditelný plášť." Dodala Hermiona.
„Cože? To jako opravdu? On existuje?" Zarazil se a jeho oči náhle zářily, jakoby pod stromečkem uviděl zbrusu nové koště.
„Samozřejmě, že existuje. Existovala i bezová hůlka, tu měl Voldemort, i když patřila Brumbálovi a dokonce i kámen vzkříšení, díky kterému Harry vzkřísil mrtvé. Obrazně řečeno. Dohromady tvoří relikvie smrti, kdo je vlastní je nepřemožitelný. Vtipné je, že bys čekal, že přesně o to se Voldemort pokusí. Jenomže ne. On chtěl jenom tu hůlku. Jakoby snad na to ostatní ani nevěřil. Nevím. Každopádně hůlku sice měl ve svých rukách, ale ona ho neposlouchala. Nikdy mu nepatřila." Pousmála se Hermiona a viděla, jak si získala jeho pozornost.
„Komu tedy patřila?"
„Opravdu to nevíš? Voldemort si celou dobu myslel, že patřila Snapovi, protože zabil Brumbála. Což vedlo k tomu, že zabil jeho, aby si získal její loajalitu. Jenomže ta smrt byla zcela zbytečná, protože Snape sice Brumbála zabil, ale neodzbrojil. Takže jemu taky nikdy nepatřila. Vzpomínáš? Tenkrát na astronomické věži..."
"Chceš říct, že jsem měl loajalitu nejmocnější hůlku na planetě a nevěděl jsem o tom?" Mračil se a ona se smála.
"Ano." Přikývla.
"Sice si nedokázal Brumbála zabít, ale odzbrojil si ho. Od té chvíle patřila hůlka tobě a pak, když ti jí sebral Harry, byla jeho." Uchechtnul se blonďák a ona přikývla.
"Takhle Potter teď má v rukách..."
"Ne." Zavrtěla hlavou.
"Zlomil jí a její zbytky hodil do černého jezera." Usmála se a on zaklel.
"To je celý Potter." Zavrtěl hlavou a došel si pro čistou košili.
„A co my s tím pláštěm?"
„Chytrému napověz."
"Co?" Ohlédl se za ní.
"Nic! Že tebe bych musela fakt pořádně nakopnout." Mávla nad ním rukou.
"Co bys asi chtěl dělat s neviditelným pláštěm, hlupáčku?"
"Zaprvé mi takhle už nikdy neříkej a za druhé..."
"Nebo co?"
"Nebo tě hodím zpátky do postele a ojedu tě tak, že už nikdy nebudeš moct chodit." Zavrčel a ona se smála.
"To nezní až tak špatně, každopádně máme plný program. Protože dnes večer jdeme sledovat, co se v té učebně bude dít." Vysvětlila poté.
„Koho?"
„To už si ze mě děláš prdel ne?" Nadzvedla obočí a Malfoy se ušklíbnul.
„Samozřejmě." Ujistil jí.
„Je to naše poslední šance, brzo budeme muset odjet a nejraději bych odjela s ní."
„Neboj, to zmáknem."
„A pak by konečně mohli uznat, že zvládám práci v terénu bez problému!" Uchechtla se.
„A dát ti práci jako jedinci." Dodal za ní.
„Jo." Usmála se a Draco se zamračil.
„To nebudu mít zase kde spát."
„Však ty už si nějak poradíš." Ujistila ho.
"Sprcha." Oznámila mu a pak se vydala do koupelny a nechala ho tam sedět tak, jak byl.
Nechápal ty prodichůdné pocity.
On od ní vlastně ani pryč nechtěl a přesto měl tendenci ji zraňovat, ubližovat jí, ponižovat.
Nechápal se.
Co vlastně cítil? Netušil, ale jedno věděl jistě, až to tady dodělají, musí Pottera nějak lstivě přemluvit, ať ho s ní nechá pracovat.
Protože jestli se s někým má vydat na dobrou cestu, tak to bude zrovna s ní. A nejenom proto, že pro ni má teď slovo správné dost pokřivený význam.
"Jsi hluchej Malfoy? Řekla jsem sprcha, tak zvedni to tvoje božský pozadí a koukej sem naklusat, než tě do něj nakopnu!" Ozvalo se z koupelny a on se pousmál.
Tak panovačná.
A pořád tak kurevsky nadržená.
Kde je ta stará Grangerová?
Vlastně si byl skoro jistý, že je to pořád ona, ta dívka, co ho ve třetím ročníku praštila do nosu. Stále stejně náladová a arogantní, jen teď byla daleko větší mrcha.
Zrovna ona má jemu co říkat o aroganci. Byla totiž úplně stejná jako on. Možná v některých ohledech i horší.
A to se mu zatraceně zamlouvalo.
"Malfoy!" Ozvalo se a on potlačil smích a vydal se za ní.