Larry || smut, oneshots

Jumper

Jeho místo bylo zde. Nahoře na můstku, kde si mu s vlasy hrál silný vítr. Vzduch tu byl doslova ledový a mráz všem lezl až za nechty. Nebylo to zrovna to nejnádhernější místo na odpočinek. Mnohým by se tu nadzvedával žaludek z toho jaká výška tu byla, ale on to miloval. Připomínalo mu to otce.

Jacob Styles byl první vůbec první skokan na lyžích který skočil z velkého můstku. Byl to jeden z nejlepších skokanů vůbec. Měl obrovský talent a neustále posouval svoje meze, ale jednou se něco stát muselo.  

V ten den byl jeden z nejnepříjemnějších větrů vůbec a nikdo se neodvážil vyjít ven, natož odvážit se na můstek. Jacob se ale nenechal odradit a tak i přes protesty všech ostatních se vydal k můstkům, aby natrénoval na světový pohár. Nehleděl na následky, bylo mu jedno, že po jeho tak neuváženém činu zůstane jeho syn osiřelý. Připnul si lyže k nohám a rozjel se dolů z můstku. Už v tu chvíli ylo jasné, že to nedopadne dobře.  Hned při odrazu ztratil rovnováhu a nedokázal udržet postoj. A takhle skončil jeho život, zlomil si vaz.

Harry nebyl jiný. Chtěl být stejný jako otec, a proto už od šesti let poctivě trénoval. No a teď byl tady na olympiádě. Muž před ním zvedl červenou vlajku a čekal na to, až se mladík rozjede. Harry neměl strach, ba naopak těšil se. Nasadil si brýle a nechal svoje lyže, aby se rozjeli dolů z můstku. Odrazil se a letěl. A konečně to bylo tady, ten pocit lehkosti když se s neuvěřitelnou rychlostí řítil dolů na svah, ale tohle miloval. Teď si mu vždy připadalo, že ho jeho tec vidí. Dopad už nebyl tak snadný, ale Harrymu nedělal problém.

Ten den Harry vyhrál svojí první medaili na olympiádě. Byl to sice jen malý můstek, ale i tak na něj všichni zíraly s otevřenou pusou. Vždyť mu přeci bylo čerstvě osmnáct!

Neslavil. Neměl s kým, tak jen potichu seděl v restauraci, kam měli přístup jen soutěžící a s klidným výrazem se díval z okna na padající sníh.

"Takže ty si to mimino, kvůli kterýmu nemám zlatou?!" ozval se vedle něho poněkud podnapilý hlas jistého hnědovlasého mladíka. Byl malý, dokonce Harrymu přišlo, že by se vešel doslova kamkoli by jenom chtěl, měl světle modré oči, které i v takové tmě jaká panovala zrovna u tohohle stolku vzadu od všech přítomných, doslova zářili jako dva diamanty. Byli nádherné a Harry pomalu začal propadat kouzlu malého bruneta.

"Pověz mi, ty.. copak máš nějaký křídla že skáčeš o několik metrů dál než já?" sám se uchechtl nad svojí větou, která jakž takž dávala smysl. Se smíchem si sednul vedle Harryho a nešikovně na něj vylil všechno pivo, které mu ještě ve sklenici zbylo.

"Jejda." zasmál se muž a díval se na mokrou skvrnu na Harryho kalhotech. Ten jen zhluboka oddechoval a doufal, že se brunet co nejdříve odtáhne, protože jeho přítomnost a smyslná mu dokonale oblbovala mozek.

"Vydrrž.. Utřu to." vítězně sebral ze stolu pár kapesníku a bez jakéhokoli ostychu s nimi zamířil do Harryho rozkroku, který neudržel tiché syknutí, když ucítil malou ruku bruneta, jak mu neškodně přejíždí po penisu.

"Mohl bys toho nechat prosím?" promluvil tichounce Harry a raději od sebe bruneta odstrčil. Nechtěl i chtěl, aby se ho takhle dotýkal, ale bál se, ještě nikdy s nikým nic neměl, dokonce ani pusu. Byl vždy tak zahleděný do tréninku a do sebe, že mu na ostatní lidi kolem něj nezbývalo moc času a to se často projevovalo. Nebyl nikdo, kdo by ho po výhře obejmul, nikdo kdo by mu popřál k zítřejším narozeninám, nikdo kdo by tu pro něj byl..

"Skokan se nám tu nějak vzteká." napodobil mladík jeho hlas a trochu se od kudrnáče odtáhl, jen aby si sám mohl vzít další kapesník a utřít ruku na kterou si taky část piva vylil.