You'll Always Be On My Mind - One Direction FanFiction [Liam Payne] ~ CZ

Chapter 6

Lehké brnkání do strun kytary vždy Niallovi pomáhalo se odreagovat od celého světa. Jen seděl ve své malé posteli a pohrával různé akordy či noty. Nebylo to nic, co by dávalo smysl, ale on smysl v hudbě nikdy neviděl. Vždy si stál za názorem, že hudba je něco abstraktního, neurčitého a když máte tu správnou motivaci, tak vznikne něco neuvěřitelného.

Po chvíli odložil kytaru a šel se připravit na večer, protože měla přijet jeho matka a chtěla ho vzít na nějakou večeři a někam do divadla. Byl nadšený. Umění bylo celý jeho život. I když hudba byla jediná věc, v které vynikal, miloval herce na jevištích, kteří dokázali zahrát každou maličkost tak, že člověk nedokázal odtrhnout oči.

Ze skříně si vytáhl černé kalhoty, tričko a sako, které si nedávno koupil, jen aby vypadal trošku k světu. Rukou si prohrábl vlasy a ušklíbl se, když viděl zjev před sebou v zrcadle. Nebylo to špatné, ale stále se nemohl rovnat klukům na škole, kteří dokázali jen mrknout a holky se složily na zem.

„Nialle! Jsem doma,“ ozval se z přízemí ženský hlas. Pousmál se, když si uvědomil, že je konečně doma někdo jiný než jen on sám. Dlouhá samota skončila, řekl si pro sebe a seběhl schody do přízemí, kde viděl svou matku stát v zimním kabátku se usmívat na svého syna. Neodolal a schoulil se v matčině objetí. Maura, jak se žena jmenovala, políbila syna do vlasů a nechala se objímat.

„Ale, nebudeš přece plakat,“ zasmála se, když stírala synovy slzy.

„Omlouvám se, byl to dlouhý a těžký měsíc.“

„Ne, já se omlouvám, bylo ode mě nezodpovědné tě tu nechávat. Doufala jsem, že tu na tebe bude dohlížet Greg, ale jak jsem zjistila, tak se tu neukázal ani jednou. Moc mě to mrzí, ale nemohla jsem dřív přijet.“

„Já to chápu, mami. Jen jsi mi chyběla. To ticho, co tu vládlo...“

„Necháme to za námi. Hm, pojďme na tu skvělou večeři, chci vědět vše, co se tu stalo a já mám pro tebe menší překvapení.“

„Fajn, to beru,“ zasmál se blonďáček a společně se svou matkou vyšel z domu do mrazivého počasí, co panovalo venku.

***

„Tak už mi řekneš, co pro mě máš za překvapení?“ zeptal se chlapec své matky, když dojídal lahodný desert, který podávali v restauraci.

„Dobrá, když se ptáš. Konečně mi po dlouhých letech povolili, abych mohla pracovat doma. Takže už žádné týdny, kdy bys byl samotný doma. Teď se mě nezbavíš,“ zasmála se Maura a viděla, jak to chlapci vykouzlilo úsměv na tváři. Byla šťastná, když se konečně syn usmíval a měl jistotu, že zase znenadání neodjede na dlouhé týdny někam do ciziny. Po dlouhých letech, mu konečně dokázala vrátit ten pocit jistoty domova, matčiny lásky, kterou mu od jeho desíti let odepírala. Jako matku jí to stálo mnoho slz, když opouštěla svého maličkého syna, který nebyl připravený na krutý svět. Ten pocit, že mu od teď bude oporou byl k nezaplacení. Konečně mohla být se svým milovaným synem.

***

Bohužel na druhém konci města, kde žila rodina tmavovlasého chlapce, nebyl ani náznak lásky. Dva rozhádání sourozenci, kteří spolu nemluvili, se po dlouhém týdnu oslovili. Nikoli jmény, ale hrubými urážkami, když jejich nejmladší sestra vylila horké mléko na Zaynův notebook. Tolik křiku, pláče a hrubých slov dlouho nezažila tahle rodina. Vždy spolu poklidně vycházeli a hádali se jen v těch nejnezbytnějších situací. Ale teď? Po dlouhém týdnu mlčení ze sebe Zayn dostal všechny slova, která skrýval před svou rodinou.

Po hádce chlapec utekl do svého maličkého pokoje, kde si ze skříně vytáhl cestovní tašku a začal do ní házet různé kusy jeho oblečení. Do školního batohu si sbalil všechny sešity a učebnice, společně s nimi rozbitý notebook a vzal si svých sto liber, které měl schované v plyšákovi, kterého dostal, když mu byly dva. Dlouho přemýšlel, jestli si vzít i toho plyšáka a nakonec uvážil to, že je to kus jeho dětství a nenechal by ho tu. Netušil, co víc si sbalit, protože poté měl jen nějaké blbosti, které mu zbyly. Ještě na kus papíru napsal, ať se o něj nebojí, že bude u Liama. Jen potřebuje pár dní, aby se dal dohromady. Dní? Spíše měsíců, ušklíbl se Zayn. Ještě napsal Liamovi, aby ho kryl, kdyby ho začala jeho matka hledat u Paynů.

Vyhodil věci oknem a skočil za nimi. Popadl dvě tašky a hodil si je na záda. Zatím netušil, co chce dělat, jen se potřeboval dostat někam, kde by mohl přespat. Napadli ho jen dvě možnosti, Niall či Liam, ale nechtěl jim přidělávat problémy. Proto si vybral třetí možnost. Motel.

***

V tu chvíli nikdo netušil, že se v jednom okamžiku se odehrálo hned pár momentů, které už nikdy nebudou moci být jiné. Stejné to měla i dívka, která přecházela ulici a vyhlížela svého kamaráda, jestli tu náhodou nepostává. Nikde neviděla černou motorku nebo svého zrzavého přítele, tak se posadila na kovovou lavičku, která stála u cesty a čekala jestli přijede. Venku mrzlo a čepice s šálkem ji nedokázali zahřát. Ano, mohla zůstat ve studiu o něco déle, ale myslela si, že na ni Carter bude hned čekat. Bohužel se spletla.

„Melanie?“ ozvalo se ji za zády. Leknutím se otočila a uviděla tmavovlasého chlapce, který tu jen tak ledabyle postával.

„Eh, Payne?“

„Čekáš na Cartera?“

„Ano,“ odpověděla stroze a dál neměla potřebu se s chlapcem vybavovat. Liam se jen ušklíbl a obešel lavičku tak, aby dívce viděl do očí.

„Chce se ti tu mrznout?“

„Mám snad na výběr?“

„Ano, můžeš jít domu,“ zasmál se. Mel protočila oči a znovu se snažila ho ignorovat. Chlapec nechápal, co dívka má zase za problém a posadil se vedle ní. Její hnědé oči si ho přeměřili pohledem, který naznačoval, jako o co se pokoušíš, ale mlčela. Jak se zná, zase by vyvolala nějakou hádku. Ne hádku, ale takovou slušnou výměnu názorů. Ale byla moc promrzlá, aby něco namítala. Liam si všiml, že se celá klepe, proto si sundal teplou šálu a přehodil ji přes Melanie. Doufal, že ji aspoň toto pomůže.

„Díky,“ řekla po pěti minutách, které tam tiše proseděli.

„Nechceš jít domů? Myslím, že Carter už nedojede.“ Přikývla a společně s hnědoočkem se vydala přes město ke svému domu. Netušila, jak se to mohla stát, ale najednou si začali povídat. No, jako první promluvil Liam a ptal se jí, co tu dělala. Samozřejmě se hned rozpovídala o práci ve studiu a Liam ji obdivuhodně poslouchal. Smáli se, když se dostali až k úplným hloupostem, jako jestli byla první slepice nebo vejce nebo proč je mléko bílé.

„Tak, tady bydlím,“ zasmála se Melanie, když stáli u prahu jejího domu.

„No, už to tak bude. Děkuji ti za krásnou procházku,“ zasmál se.

„Hele, já tě nenutila, abys šel až sem. Tvůj problém, že teď budeš muset jít dalších dvacet minut, jen aby ses dostal domů,“ smála se mu.

„Nemyslel jsem to ironicky. Vážně to bylo super odreagování a konečně jsem tě poznal i z jiné stránky. Ne jen jako Melanii ze školy. Jsi jiná než jak se projevuješ.“

„A jak se projevuji?“

„To ti povím jindy. Hm, třeba zítra? Můžeme si zajít někam do kavárny nebo třeba k řece, jestli nebude taková zima jako dnes.“

„Slyším dobře? Právě jsem dostala pozvánku na rande od samotného Liama Payna?“ usmála se.

„No, už to tak bude,“ zasmál se.

„T-Tak uvidíme se zítra,“ řekla Melanie a sundala si z krku teplou šálu. Stoupla si na špičky, tak aby dosáhla na Liama a kolem krku mu uvázala šálu. Upravila ho a usmála se.

„Dobrou noc,“ popřála mu.

„Dobrou,“ rozloučil se s ní Liam a odkráčel pryč. Když za sebou Melanie zavřela dveře, nemohla uvěřit tomu, co se právě stalo. Bylo to takové... spontánní. Před ní se objevil Liam, smáli se spolu, doprovodil ji domů. Nic podobného se jí ještě nestalo. Ano, s Carterem něco podobného dělali každý den, ale tohle bylo jiné. O Carterovi vždy uvažovala jako o kamarádovi, ale o Liamovi? Ona o něm vlastně nikdy nijak neuvažovala. Nikdy se moc neprojevoval, když ho potkala s Malikem, takže si o něj nikdy neudělala obrázek. Jen věděla podstatné věci, jako že s ní chodí do třídy, baví se s Malikem a je chytrý. Ale, to věděl na jejich škole každý. Liam byl oblíbený, už díky svému půvabu a charisma, které dnes dokázalo okouzlit i Melanie. A jeho oči. Ztrácela se v těch čokoládových očí, do kterých se dívala, když mu uvazovala šálu. Lidé, které Melanie náhodně potkávala v rádiu říkali, že má krásné hnědé oči, ale kdyby se koukli do těch nevinných Paynových očí, tak by se rozplývali jako ona. Zatřásla hlavou a nechala myšlenky kolem Liama být. Stejně, zítra se znovu uvidí a jak se zná, tak ji ani sny nenechají klidně spát.