Jungkook přestupuje do Školy čar a kouzel v Bradavicích. Doufá, že se mu bude dařit a zapadne do kolektivu. To však ještě neví, že ve stejném ročníků je i Kruvalský Had, nejobávanější student Bradavic. Tvrdí se o něm, že má na krku vraždu studenta v...
اوووه! هذه الصورة لا تتبع إرشادات المحتوى الخاصة بنا. لمتابعة النشر، يرجى إزالتها أو تحميل صورة أخرى.
"Rád vidím, že se zlepšujete. Jelikož začíná být hezké počasí, příští hodinu se vezmeme venku. Změna prostředí neuškodí," oznámil nám s úsměvem profesor Kim, zatímco se připravoval v odchodu. Stejně jako ostatní jsem se zvedl, sbalil si věci a opustil učebnu v 7. patře. Překvapivě jsem dnes i měl hlad, což nebývá u mě zvykem. Byl jsem zamyšlený, když jsem do někoho narazil.
Byl to nějaký kluk z Mrzimoru, tipl bych tak 4. nebo 5. ročník. Vystrašeně ke mně zvedl svoje oči a snad jako by očekával, že ho na místě prokleju. Nebudu lhát, měl jsem chuť ho alespoň seřvat, že neumí dávat pozor na cestu, ač se jednalo pravděpodobně o moji chybu, ale neučinil jsem tak. Kolem nás nebylo zrovna málo studentů a jestli nechci podporovat všechny ty fámy, musím se zvládnout udržet na uzdě. Pouze jsem se na něj podrážděně podíval a obešel ho, abych mohl pokračovat v cestě.
Tentokrát jsem již koukal před sebe, protože opravdu jsem se nechtěl skutálet ze schodů. Opět jsem málem ztratil nervy, když se najednou schody rozhodly změnit svůj směr, když už jsem zrovna přecházel k chodbě, která vede směrem k Velké síni. Netrpělivě jsem si poklepával nohou a sešel schody delší trasou. Moje neutrální nálada je v tahu. Se zamračenou tváří jsem vkročil do Velké síně nepřekvapen pohledy, které mi byly věnovány.
Zahleděl jsem se na talíře přede mnou a povzdechl si. Nikdy si nedokážu vybrat. Většinou to za mě dělá Jennie, za což jsem jí vděčný. Ač mám hlad, cítím se trochu bezbranný. Na stole je vždycky tolik jídla a já na ani jedno nemám chuť. Nevím, co bych si dal. Tahle moje nerozhodnost mě opravdu štve.
"Jak dlouho budeš na to jídlo civět?" ozvalo se naproti mně, což mě donutilo zvednout zrak. Zabodl jsem svůj podrážděný pohled do Hyunjina, který zas měl na můj vkus příliš keců. A to teprve přišel.
"Jak to dneska šlo?" zajímal se Minho, zatímco si na talíř dával od každého něco. Chvíli mi trvalo, než jsem odpověděl. Nejdříve jsem pozoroval, co na talíř bere Hyunjin, načež jsem usoudil, že bych si mohl dát rýži s kachními plátky.
"Příští týden v rámci Obrany půjdeme ven," oznámil jsem a pustil se do jídla.
"Jo, to nám profesor Kim říkal taky. Jen doufám, že se to vychytá a nepřijde nějaká nečekaná bouřka. Duben je nevyzpytatelný," to měl Minho pravdu. Mám dojem, že před třemi dny na chvíli sněžilo, a dnes je zas pro změnu krásné sluneční počasí.
"Dnes to vypadá na ideální počasí na trénink, snad vydrží do zítra," usmál se Hyunjin, ale následně se zarazil. Dožvýkal jídlo, co měl v ústech, a otočil se na svého nejlepšího kamaráda.
"Hej Minho, co je pravdy na tom, že se chystá nějaký famfrpálový den?" zeptal se s lehce zamračeným výrazem, což pro něho bylo typické, když se snažil něco ověřit. Tato informace též zaujala moji pozornost, takže jsem se zájmem zvedl zrak od svého talíře.
