Tichá povzdechnutí

zmatek

Zítra maturitní testy,
kdy jsem sešla ze své cesty?
Jednička bývala jasná věc,
teď doufám ve čtverec.

Na mysli měla bych mít matiku
místo ní tvář tvou vidím tu.
Škoda, že není to hezké snění,
vyčítám si každou větu svoji.

Ten noční výlet byla by má jednička,
kolem hlavy lítají mi srdíčka.
Čtyřku z počtů hravě by vyrovnal,
kdyby můj mozek pořád neboural.

Čím to je? Jen tak vypne se,
hlouposti na povrch vynese.
Ach, kdybych byla němá,
ulehčila bych nejen nám dvěma.

Jenže já mluvím - často až moc,
netuším, jak si mám pomoct.
Zřejmě se s tím musím smířit,
myšlenky se učit řídit.

To je ovšem proces dlouhý,
stačí na něj život pouhý?
Těžko říct, toť otázka,
možná vyřeší ji procházka.

Je to celé zamotané,
bůh ví, kam mě to dostane.
Proto možná lepší skončit,
dřív než se muset krutě loučit.

Posílám své sbohem tobě,
možná najdeme se v jiné době.
Měl jsi slyšet tyto slova,
lehčeji začínalo by se znova.