Jen tak z nudy ;)

Příběh první

Šel přikrčený místem, které kdysi bývalo jeho ložnicí. Oči mu vlhnout a on potlačuje slzy i nadále. Jediné co mu dává další naději je, že ji najde. Že vysvobodí svou dlouholetou přítelkyni ze spárů toho bídáka! -KŘACH- Rychle se otočil, by zjistil co vydalo ten podivný zvuk. Chvíli marně pátral očima po temné místnosti, až si všiml knihy, ležící na silné vrstvě prachu. Ta kniha tam předtím nebyla. Zvedl zrak a uviděl dva zářící korálky, svítící nahoře na polici. Za nimi se krčilo kočičí tělo. "Fuj, tys mě vyděsil." zahartusil polohlasně na kočku a pokračoval v cestě za svým cílem. Za jediným cílem, který mu stál za boj, trvající už několik měsíců, a teď, po takové době, snad konečně u konce. Přešel ložnici a natáhl ruku ke klice...Stiskl ji, ale nešly ani tak otevřít dveře. "Zatraceně." Zaklel, protože klika byla zaseknutá. Nechápal to. Za těmi dveřmi není a nebylo nic důležité, tak proč to? Vykopnout dveře nemůže, ani je vypáčit. Přemýšlel jak na to. Co je třeba spálit? Moc nápadné. Vyřezat otvor? Riskantní a hlasité.

"Myslel sis že to bude tak jednoduché?" ozval se za ním tichý, zlomyslný hlas. Ženský hlas. "Že si sem nakráčíš a všechno bude jako dřív?" Otočil se. Spatřil ženu malého vzrůstu, s havranově černými vlasy, oděnou v černém kabátu. Na tváři jí hrál lehký úsměv a oči planuly jako řeřavé uhlíky. 

 "Zase ty?" zeptal se trochu překvapeně. Neměl strach, i když moc dobře věděl čeho je schopná.  "Ano, já." řekla povýšeně. Jeho tvář začínala nabírat rudý nádech a vnitřně mu začal plát oheň. Oheň vzteku a nenávisti.

 "Kde jí držíš?! Kde je ?' Co jsi ji provedla ?' Ona za nic nemůže?'" Vyprskl na ní všechny otázky a nakonec jí odplivl před nohy. Ona se na něj jen dívala s nadřazeným úsměvem.

 "Stejně už jsem vyhrála."‎

 "Jak jako vyhrála?" snažil se zamaskovat lehké zakolísání své mysli. 

 "Prostě vyhrála. Už mi nemůžeš uškodit, nemůžeš mě porazit. Sám to víš. Tvůj boj byl marný. Přišel jsi příliš pozdě. Nikdo už ti nezbyl, tví přátelé jsou mrtví, a ona bude za chvíli taky." Zasmála se vysokým ledovým smíchem. "Ale ještě předtím si vychutnám tebe." olízla si rty.

 "Mýlíš se. Už zase. Můj boj by byl marný kdybych ho vzdal. A to se nestalo. Pořád stojím na nohou, pořád dýchám a pořád mám důvod bojovat dál! I kdyby ne za ní, tak za ty které jsi mi vzala. Elizabeth, Kattie, Andrew, a spoustu dalších. Ti všichni jsou tu teď se mnou. Jsou v mém srdci. To je to, co ty nikdy nepochopíš. To co je ti zapovězeno, Lucy." Teď už začínala rudnout i ona. Kolem ní se pomalu šířily vlny vzteku. "Nikdy mě nepřemůžeš nikdy! A ty to víš!" každou větou zvyšuje Silver hlas. "Jsi bezcenná. Jsi jako kus ledu ty nikdy nevyhraješ!" Jeho hlas začíná nabírat víc a víc síly. Lucy to už nevydržela  a vrhla k němu ohnivou kouli. Jen natáhl ruku. Koule začala zpomalovat, až se zastavila jen několik centimetrů od jeho dlaně.

 "Myslel jsem že máš na víc." řekl už klidným hlasem. Koule se smrskla na velikost golfového míčku. Zářila jako miniaturní slunce a ozařovala celý pokoj. "Neměla jsi mě podceňovat." usmál se a líným pohybem zápěstí poslal kouli vstříc tomu, kdo ji vyvolal.

 Lucy uhnula a najednou začal strhující a fascinující boj mezi dobrem a zlem. Když už měl ale Silver na mále,  stalo se najednou něco naprosto nečekaného. Slyšel jakési podivné hlasy a někdo mu sáhl na rameno, ale nic neviděl. Pouze slyšel hlas tak podobný jeho kamarádce..."Elizabeth!" Vykřikl‎.

"Věříš v něco co neexistuje!" vřískla Lucy a očividně se dobře bavila když uskakovala dalším jeho útokům. "Tak kdo má navrch teď? Nemusíš mi odpovídat, jsem to já!" Vyslala další ohnivou kouli. Zasáhla. Silver se až příliš dlouho zamyslel nad původem toho doteku. Stihl jen zmírnit ničivý účinek. Padl na kolena, z kožené bundy stoupal kouř. "Tady jsi skončil. Tvůj boj byl marný." zasmála se a pomalu ho obcházela...

Když v tom se stalo něco tak neuvěřitelného, že to bylo až zvláštní, že si toho vůbec zpočátku nevšiml. Přeběhl mu příjemný chlad po zádech co jeho ranění nádherně ochladil a zmírnil bolest. "Ahhh..." špitl slastně Silver. Lucy přemýšlela jak ho dorazit. Sklonila se k němu

 "Tak co....vychutnáváš si prohru?" zašklebila se na něj. Silver udělal ale něco co nečekala. Chytl jí pod krkem, vyřítil se s ní proti stěně a  přimáčkl ji na ní.

 "Tu si teď vychutnáš leda ty." ušklíbl se. Zlomyslnost v jejích očích byla ta tam. Vystřídal ji strach. Za jeho zády stál zástup bledě modrých postav. Všech, které kdy ona...
 "Pamatuješ si je?" usmál se "Měla bys. Ti všichni jsou se mnou." Postavy se pomalu blížily. 

"Ale..ale.." zakoktala a pokusila se mu vytrhnout. Marně. "Buď tak hodná a chvíli se zamysli nad tím cos provedla." Z jeho zad pomalu vyrůstaly křídla. Ne křídla anděla. Ne démona. Něčeho mnohem horšího. 

 "Ty jsi-"

"A jen díky tobě. Tohle jsi ze mně udělala ty, tak se smiř s následky." Jeho oči už nebyly lidské. Nebyli to ani oči zvířete.....skrývalo se v nich cosi jiného.Jeho duše. Malé plamínky mu pláli v zorničkách. Plamínky hněvu. Teď už není cesty zpět. Těch několik málo lidí, kteří ho viděli takhle, věděli že  Silvera  už nic nezastaví. Přimáčkl jí víc na zeď a Lucy sotva popadala dech."Nevím jestli tě mám zabít a nebo‎ tě nechat žít s tím pocitem viny napořád." Pronesl skoro až nelidským, dokonalým sametovým hlasem Silver přímo u tváře Lucy.‎

 "Není to lehká volba...Tolik jsi mi toho sebrala. Jenže tobě nelze nic sebrat. Nemáš nic co by za to stálo. Jen nenávist a hněv." Najednou znovu pocítil dotek na rameni. Tentokrát však spatřil ledově modrý odraz dívky.

 "Je to jen na tobě." řekl stín "Její osud je ve tvých rukách. Nebuď jako ona, nenech se strhnout."

"Neboj Elizabeth" odmlčel se "Nenechám" Dívka odstoupila do řady dalších, pomalu obstupujících Silvera a Lucy.

"Jsi ubožák." zachrčela Lucy "Nedokážeš zabít."

"Opět se mýlíš. Nechci zabíjet. Je-li to ovšem tvé poslední přání..." Vytáhl od pasu krátkou dýku. Čepel vydávala slabé, krvavě rudé světlo. "Pamatuješ si ji? Touhle čepelí jsi zabíjela mé blízké." V jejích očích už nebyl strach. Už nebyly krvavě rudé. Jen obyčejné, lidské, hnědé oči. plné čiré hrůzy...