Jen tak z nudy ;)

Příběh druhý

 Šel pomalu lesem, dávajíc pozor, aby nevydal žádný zvuk. Šlo mu to dost dobře, protože to byl vynikající lovec, ale teď nelovil žádnou zvěř. Lovil něco jiného, naprosto odlišné od zvířete. Podobalo se to spíše člověku. Šel po zvuku té bytosti. Zvuk, který sledoval, šlo nazvat jako vzlykání, tiché, plné smutku a žalu. Lehce přeskočil malý potůček a pokračoval skrz mladé smrčky dál za zvukem. Čím déle šel, tím bylo vzlykání hlasitější. Na kraji smrčků se přikrčil. pár metrů před ním, opřená o borovici, seděla mladá dívka. Mohla mít něco kolem patnácti let, špinavě blonďaté, skoro až hnědé vlasy, dlouhé, tmavě modré šaty a hnědé oči zalité slzami. Vypadala jako obyčejná dívka, přesto však na ní bylo cosi zvláštního. Vyzařovala kolem ní jakási aura.

 Chvíli na ní zůstal viset pohledem, ale pak se probral k duchapřítomnosti. Namířil na ní šípem. To je ta bytost co hledá, to je to co chce přinést jeho vůdci, aby si vysloužil uznání. Stačí jediný výstřel šípu a vše mu bude patřit....Ale zase na druhou stranu-nezabíjí bez důvodu. Nikdo mu neřekl, proč tu bytost má lovit. Uložil šíp zpět do toulce a pomalu, opatrně, v podřepu se k ní přibližoval.

 "Co po mě chceš?" zeptala se tiše, bázlivým hlasem ona bytost.

 "Jen pojď se mnou."

 "Kam?"

 "K nám. Nikdo ti neublíží." Aspoň doufám, řekl si v duchu. Narovnal se a podal bytosti ruku. Ta však na něj jen civěla. Neodmítla ani nepřijala ruku. Lovec zaváhal a ruku si přiložil zpět k tělu.

 "Proč se tak bojíš? Opovrhuješ mnou?" ptá se bytosti. Ta na něj však civí a nic neříká. "Nestojím ti snad už ani za slovo?" ptá se dál klidným hlasem a pozoruje ji. Nic. Znovu si přidřepl. Zahleděj se jí do očí, odhrnul jí pramen vlasů z obličeje.

"Proč tohle všechno? Mohlo být mnohem hůř. Jít za tebou někdo jiný, už je nejspíš po tobě. Jenže já nejsem vrah. Proto ještě žiješ. Proto chci abys šla se mnou. Protože pak se za tebe můžu zaručit. Jen mi trochu věř."

 "Proč?" zeptala se po chvíli mlčení "Proč mě pronásledujete?"

 "Já-"nedokázal na to odpovědět.

(malinko ti to udělám jiné :3 )-z pohledu bytosti (píšu jen já)- Nechápu o co mu jde. Proč má tu podivnou věc a tašku na zádech s podivnými ostrými věcičkami. Co po mě chtějí. 

"A kam mě chceš odvést? Proč bych ti měla věřit?" Mám tolik otázek, ale žádná odpověď mi nikdy nepřišla.‎ 

 "K nám, do vesnice. Na příkaz velitele hlídky." řekl jsem klidně "Proč mi věřit?" Ztišil jsem hlas  "Protože jsem teď jediný koho máš. Oni by tě bez váhání zabili, já ne. Já nejsem vrah. To je ten rozdíl, to je ten důvod, a to je jedna z mála věcí které vím."

 "Jistě..nechceš mě zabít a proto si na mě mířil tou věcičkou viď? A utekla sem tobě uteču i jim." Vůbec nechápu co tu dělám. Co po mě chce, proč by mě zabíjeli? Grr...je to tak všechno podivné.‎  

"Ne, nechci. Říká se tomu luk. Můžu tě s ním naučit zacházet, budeš-li chtít. Mířil, jeden nikdy neví, co se může stát. Je to moje jediná jistota. Pevná ruka, bystré oko, silný luk a ostré, dobré šípy. To je moje bohatství. Nic víc nemám. Neutekla. Nechal jsem tě se vzdálit, ale ne utéct. " 

Odfouknu si a pohlédnu na své roztrhané šaty...a rozedřené nohy a ruce. Krev ještě nezaschla a pořád lepí. "Dobře...máte tam ošetřovatele? Pokud ano půjdu s tebou." Zahledím se mu do tváře. Ostré rysy....tihle muži bývají vždy nevypočitatelní.‎